Daniel Landa to chce slyšet zřetelně a nahlas. Dane, máme tě rádi, neodcházej, tak to má zaznít v anketě, kterou sám navrhuje a která by měla rozhodnout o jeho setrvání v této zemi. Je to vůbec možné? Vždyť Landa je dospělý, letos mu bude čtyřicet a člověk, který už smí kandidovat do Senátu, snad o sobě rozhoduje sám. Jenže muž, který se před dvaceti lety nebál jít proti proudu, teď žádá „hlas lidu“. A je vůbec možné, že z toho vznikla veřejná kauza? Jisté je, že Landa dobře ví, co dělá. Zřejmě si chce ověřit, zda je národ hoden svého Landy.
Hysterčením dává nahlédnout do svého nitra. „Zeptám se, zda lidé mají nadále zájem, abych tu se svými projekty zůstával,“ řekl do rádia. Nechtěně tak připomíná i jiné, kteří zbožňovali sílu, čistotu, národ, ideologii a třídní boj, ale jak rádi si své pohrdání změkčilým liberalismem nechávali potvrdit „hlasem lidu“. To lid, národ rozhodoval, ne oni.
Potřebovali nacisté před sedmdesáti lety referendum po anšlusu Rakouska? Potřebovali komunisté volební účast 99,99 procenta? Ne, měli vše pod kontrolou, a přece se „hlasem lidu“ opájeli. Bylo by přehnané spojovat Landu s totalitními stranami, ale ten „hlas lidu“ mu nedá spát. Proč mu teď nahrávat a rozhodovat za něj? Jen ho nechme, ať si to vyžere tady v Česku. Přejme mu to rozhodnutí s láskou.
