Ten název vrčí jako podrážděná šelma: dívky a ženy, které se rozhodly nastoupit na punkovou a rockovou scénu, si neříkaly „girls“, ale „grrlz“, případně „grrrlz“, a pokud chcete, klidně si pár „rrr“ ještě přidejte. Jestliže klukovská punková vlna přišla s hesly typu „nevím, co chci, ale chci to hned“, riot grrls žádaly spravedlivý podíl na všech podobných východiscích. V roce 1990 daly věci do pohybu dívky, které přišly na to, že vydávat xeroxovaný fanzin se svými názory není úplně přesvědčivé a křiklavé. A tak americké Bikini Kill chytily do ruky elektrické kytary: tvrdší rock se stal logickou volbou v éře, kdy Nirvana a Sonic Youth byly čerstvými mezinárodními hvězdami. Feminismus se potkal s undergroundem.
V blátě rodné zahrádky Ale rok devadesát není rokem nula: cestu nepřizpůsobivým dívkám do té doby klestily Patti Smith, Lydia Lunch či Siouxsie and The Banshees. Ale ten pravý rodokmen viděly „riot grrrlz“ v čistě ženských kapelách, jakými byly třeba The Slits. Skupinu kloubící punk a reggae si s sebou vzali v roce 1977 na turné slavní The Clash. Jenže členky (nesoucí pseudonymy Ari Up či Palmolive) záhy zjistily něco, s čím se vyrovnávaly ještě generace po nich. Když se lascivně, obhrouble či radikálně chovají mužští muzikanti, bere se to jako součást image a často se to odbyde úsměvem. The Slits ovšem vzbuzovaly zděšené i znechucené reakce a odhalování na veřejnosti bylo jen jednou z řady položek, za které jim hrozil pobyt za mřížemi.
Přesto po kapele zbyla debutová deska u tak renomované společnosti, jakou jsou Island Records (Bob Marley, Tom Waits, U2). Obálku The Cut (1979) označila později zpěvačka Björk za svůj nejmilejší obal alba. Tři ženy tu stojí nahé, vyválené v blátě, opatřené jen bederními rouškami na jakési anglické předzahrádce. Působí jako Amazonky, které spadly z vesmíru do místa, se kterým nemají nic společného. I když je někdo prohlašuje za domovskou zónu a patrně po nich bude žádat, aby na té zahrádce zryly záhonky.
Vzdušné písničky The Slits mají dobrou atmosféru a patří k tomu krotšímu a přátelštějšímu z punkové scény. Podobně vyznívá hudba postpunkových londýnských The Raincoats, jejichž alba - už poté, co přestaly hrát - objevil a znovu připravil k vydání Kurt Cobain. Postoj a potřeba emancipace se tu potkávaly s dikcí často jemnou a svébytně ženskou, asi jako dětsky kreslený obal debutu The Raincoats (1977): tahle kapela navíc byla záměrně civilní, na hony vzdálená vší showbyznysové okázalosti a stylově „obyčejná“. Měly však přijít ženské kapely, jež sáhly po drtivější energii. Vražedné bikini V Americe vzniklo vydavatelské centrum pro riot grrrls ve městě Olympia: snad právě poklidná atmosféra konvenční maloměstské Ameriky dala vyvřít nespokojenosti žen rychleji než New York. Dívky jako Kathleen Hanna, duše zásadní kapely Bikini Kill, nebyly původně duší muzikantky: ale vlna komunitního vzrušení a chuť aktivizovat se je vedla nejprve k pankáčsky xeroxovaným časopisům, v nichž se postupně objevily výzvy, že „každá holka by se měla naučit na nástroj a vyběhnout se svými kamarádkami na pódium“. Strhla se vlna, která začala s punkovými a „queercore“ kapelami (Heavens To Betsy, Huggy Bear) a končila po pár letech na obřích scénách s Courtney Love a její kapelou Hole. Mezi tím se odehrálo vše podstatné: svobodně a výstředně oblečené dívky s tetováním i bez přitáhly na klubových „girl nights“ pozornost médií, autorky ručně rozmnožovaných fanzinů začaly být zvány na konference třetí vlny feminismu. Písně jako Rebel Girl nebo Suck My Left One se staly elektrizujícími hymnami, které proměňovaly život dalších konvertitek - a nepochybně inspirovaly k radikalizaci i leckteré kluky.
Mladé dámy, které se rozhodly vzít osud do vlastních rukou, nepřivítala mužská punková scéna s otevřenou náručí. Vulgaritu, kterou pankáči měli vyhrazenou pro establishment, zažily zblízka i dívky. Potyčky se neomezily na ideová prohlášení: jsou svědectví, podle nichž kluk, který se dopustil výroku „tenhle punk je jenom výmluva pro hnusný holky, který si taky chtěj něco užít“, prchá ze sálu pronásledovaný rojem ječících dívek. První mediální referáty otrávily členky hnutí hlavně tím, jak moc popisovaly těla a sexuální aspekt věci. Kathleen Hanna formulovala „Pět smyšlenek o riot grrrls“: 1/ neumějí hrát, 2/ nesnášejí muže, 3/ jsou to pozérky, 4/ jsou to elitářky, 5/ ve skutečnosti netvoří hnutí.
K Bikini Kill měla blízko skupina Bratmobile: ta už patřila k těm, které vyjadřovaly touhu dívek po dívkách a formulovala milostné vzkazy jako „chci žvejkat tvoji žvejkačku“. V songu Panik se zpěvačka nešťastně vzteká, že touží po „nejvíc straight“ holce ve městě (tedy té nejheterosexuálnější), „největší Joan Jett ze všech okolo“. Rockerka Joan Jett, aktivní od první poloviny sedmdesátých let, se skutečně stala jednou z kmotrovských postav hnutí riot grrls, přestože se sama hodně přizpůsobovala tradiční mužským modelům v rocku. Při dnešním zájmu o genderová témata není divu, že Joan Jett a její raná, stoprocentně ženská kapela The Runaways se staly námětem hraného filmu, který měl minulý týden americkou premiéru.
Peaches: Právo na dva kluky!
S generací elektroniků v novém tisíciletí přišly i ženy, které místo kytar ovládají přístroje: Kathleen Hanna, která vedla Bikini Kill, dnes vyvádí na pódiu s technologičtějšími Le Tigre. Hrály už i u nás, stejně jako pronikavá Američanka muzikálových spádů Kevin Blechdom, jež si coby znamení zlomeného srdce tiskne - na obalu alba -na nahá prsa krvavé zvířecí vnitřnosti. Královnou nápadité syrovosti je však Kanaďanka Merill Nisker, která se usadila v Berlíně a působí pod pseudonymem Peaches.
Průraznost jednoduchého bicího automatu a rockových riffů na debutu The Teaches of Peaches (2000) se může zdát sama o sobě primitivní: ale Peaches, kterou si jako předskokanku vybrala třeba Björk, je třeba vidět v živé akci - jako třeba vloni na pražském festivalu Stimul. Divoženka, která nejen chodí „po hladině“ stojícího publika, ale taky šplhá po balkonech a provádí orgiastické akce s falickým mikrofonem, je odrazem mužského snu o sexy ženě na pódiu, který se ale strašlivě vymkl z kloubů. Spojení lascivity a agresivního tornáda tu bere útokem spravedlivě všechno: mužské i ženské stereotypy, klišé konzervativní společnosti, rockerský mačismus i požadavky na atraktivní show. Patrně nikdo druhý neprovokuje publikum se stroboskopem v kalhotkách - a patrně jen málokoho poslechne ženské publikum a bez mrknutí při přídavku svlékne trička, aby si jimi s vítězným rykem zatočilo nad hlavou.
Pokud z toho všeho má mužský čtenář pocit, že se musí jednat o mile vzrušující show, měl by být včas uveden do reality. Peaches dobře ví, že erotická témata přitahují „čumily pod pódiem“ - a proto její razance a potměšilost víceméně prostor pro ně potírají. Někdy se chová jako silný supermuž, to když si to pěstmi rozdává s Iggym Popem v klipu k duetu Kick It; jindy ovládá prostor jako dominantní žena, která si bez skrupulí masíruje intimní zóny čímkoli a kýmkoli, kdo se namane okolo. Texty typu Tent In Your Pants (Stan ve tvých kalhotách) nebo Impeach My Bush (dvojsmysl z poloviny dekády: Může za to moje křoví, ale také Obžalujte Bushe) prozrazují, jakého humoru se bez úsměvu dopouští. Song Two Guys (For Every Girl) reaguje na mužské fantazie: volá po právu dívek taky si objednat show několika mužských mazlíků, kteří si to mezi sebou rozdávají. Revoluce v SaSaZu Když jedno z mála zbylých velkých nadnárodních vydavatelství Sony Music nedávno otevíralo edici pro LGBT menšiny (tedy lesbičky, gaye, bi- a transsexuály), prvním titulem byl koncertní záznam kapely Gossip. Její frontmanka Beth Ditto dnes reprezentuje queer komunity na mnoha fórech: svou mohutnou nadváhu si dobrá, energická zpěvačka nese jako „jinakost“, kterou odmítá relativizovat nebo rozpačitě omlouvat. Doktoři by k tomu možná řekli svoje, ale je fakt, že hudebně i názorově patří Gossip ke kapelám v jádru velmi zdravým. Koneckonců Ditto byla hudebním časopisem NME nominovaná na nejvíc sexy ženu roku - což je sice přesně ta věc, kterou riot grrls nesnášejí, ale o jejím charismatu to něco vypovídá. Z nezávislých kruhů se Gossip prozpívali až ke zmíněným Sony Music, s Beth Ditto nazpíval duet Jarvis Cocker a chystá se první pražský koncert (26. června). Odehraje se v poněkud apartním disko klubu SaSaZu, což dobře připomíná, že revoluci vzpurných holek si dnes přivlastňuje už i jemně designované prostředí a zlatá mládež.
Tak to chodí: Beth Ditto spolupracuje s elitními módními návrháři a o Bikini Kill se dnes vedou genderové semináře. Ale živá dimenze vzpurné dívčí scény se také neztratila: Gossip dokážou vyzářit hrdost a nakazit jí všechny nejisté bytosti v sále, Peaches je kdykoli připravena otlouci naivním mužům v publiku hlavu o svou stydkou kost. Mnohdy to jsou věci přes čáru, a kdo by chtěl na své imagi pracovat kariéristicky a racionálně, odpustil by si je. Ale přinejmenším o části scény riot grrlz platí, že se nikdy nerozprodala.
Audiovizuální večer na téma Riot Grrlz: Dívčí vzpoura se bude konat v pražském klubu Roxy / NoD osmého dubna od 19.30 hodin a zahájí cyklus večerů o vzpourách subkultur a menšin.
Mladé dámy, které se rozhodly vzít osud do vlastních rukou, nepřivítala mužská punková scéna s otevřenou náručí. Vulgaritu, kterou pankáči měli vyhrazenou pro establishment, zažily zblízka i samotné dívky.
Peaches bere útokem všechno: genderové stereotypy, klišé společnosti, rockerský mačismus i požadavky na atraktivní show. Patrně nikdo druhý neprovokuje publikum se stroboskopem v kalhotkách.
