Dvě dlouhé války bez konce. Astronomický a dále rostoucí dluh. Znevěrohodnění hodnotového projektu šíření demokracie ve světě. Neústupné darebácké státy. Ekonomický růst nových mocností a strategická expanze Číny. Slábnutí americké moci jako schopnosti dosahovat žádaných výsledků na mezinárodní scéně se zdá poslední dobou nasvědčovat mnoho. Skutečně ale Amerika odchází z velmocenského výsluní? Nebo už dokonce před Washingtonem znějí gótské trumpety, ohlašující poslední dějství tragédie americké zahraniční politiky? Mohou se stá, jak naznačuje historik impérií Niall Ferguson, Bílý dům a Kapitol brzy jen „pitoreskními zříceninami“? Anebo jde jen o planý poplach, zbožná přání škarohlídů a USA zůstanou velmocí 21. století?
Ta otázka po povaze věcí má zásadní praktický význam: pro Spojené státy samotné, jejich transatlantické spojence a nakonec i pro jejich možné vyzyvatele. Odpověď přesto není nasnadě a jen americká veřejná debata nabízí celou škálu rozmanitých názorů. Na jedné straně barikády stojí ti, podle kterých Amerika skutečně upadá. Sotva se už ale shodnou, kde leží příčiny amerického úpadku a jestli je nezvratný. Najdeme zde zastánce teze o úpadku amerického impéria jako historické nevyhnutelnosti. Po období rozmachu následuje úpadek a pád, takový je železný zákon dějin světových říší. Patří sem ale i stratégové, podle kterých snad moc Ameriky slábne, stačí ale upravit kurz a smetišti dějin se ještě může vyhnout. Neměla by se pouštět do nerozvážných utopických podniků, omezit vměšování se do záležitostí jiných, což nikdy nevede k dobrým koncům, a vůbec už nenést dál nehorázné náklady za poskytování veřejných statků jako „světový policista“, zatímco ostatní postávají s rukama v kapsách. Zvlášť když se sotva vzpamatovává z ekonomické krize, tíží ji obří dluh ohrožující budoucí prosperitu a bezpečnost a monstrum „státu národní bezpečnosti“ bojující proti chiméře globálního terorismu ve skutečnosti jen pošlapává občanské svobody.
Idea impéria Zastáncem tohoto názoru je například John Mearsheimer, profesor mezinárodních vztahů na Chicagské univerzitě. Podle Mearsheimera sice nové mocnosti nastupují a proměňují strukturu mezinárodního systému, Amerika ale ke svému dnešnímu úpadku přispěla hlavně špatně zvolenou strategií „globální dominance“, tedy samotnou ideou impéria, která se zrodila ze všeobecné euforie po vítězství ve studené válce. Jejím příznakem a zároveň návodem k politickému jednání byly třeba Fukuyamovy meditace o konci dějin a s nimi i mezinárodního konfliktu. Spojené státy jako hrobník dějin: globální hegemon postupně přizpůsobující svět obrazu svému. Na tomto utopickém projektu se shodují neokonzervativci (Bush ml.) i liberální imperialisté (Clinton, Obama), kteří se neliší ničím jiným než prostředky. Strategie globální dominance však „byla nejen odsouzena k selhání, ale s vysokou pravděpodobností se musela (Americe) v důsledku spoléhání se na vojenské prostředky při naplňování ambiciózních cílů vymstít“. USA jsou vysíleny, protože se musejí starat téměř o vše, a jejich všudypřítomnost vyvolává odcizení, nenávist a místy násilný odpor. Nicméně „trajektorie úpadku, po které se Spojené státy ubírají, nebyla v žádném případě nevyhnutelná“ a řešení současné krize je nasnadě: přijmout za svou strategii „zámořského vyvažování“ (offshore balancing). USA by se měly soustředit pouze na tři klíčové oblasti, Evropu, severovýchodní Asii a Perský záliv, a zde povzbuzovat diplomatickými a ekonomickými prostředky místní vyvažování, aby zabránily přílišnému nárůstu vlivu kterékoliv další mocnosti. Musejí být schopny rychle a účinně se vojensky vložit do místních ozbrojených konfliktů, ale pouze pokud to bude opravdu nezbytně potřeba. Jen tak budou v budoucnu naplňovat účinně své zájmy a vyrovnávat se s hrozbami, jakými jsou terorismus, šíření zbraní hromadného ničení nebo narůstající soupeření mezi světovými mocnostmi.
Americká pýcha a pád Moc nadějí do Ameriky na druhé straně nevkládá ostřílený novinář William Pfaff. Na pozadí hrubě načrtnutých moderních dějin západní civilizace promlouvá moralizujícím hlasem klasického „realismu“ v myšlení o mezinárodních vztazích, podle něhož pýcha (v klasickém významu hybris) nevyhnutelně předchází pád a zbožštění vlastních hodnot a potažmo sebe sama je cestou do záhuby. Podle Pfaffa byly Spojené státy, díky své odtrženosti od dění v Evropě, ušetřeny procesu sekularizace západního utopického myšlení, která ve svých důsledcích vedla až k pandemoniu 20. století. Když ale opustily svou izolaci, probudila se v nich v sekularizované podobě víra ve vlastní výjimečnost, která jakmile nebyla zklidňována klasickými realisty, se plně projevila ve snaze o převratnou proměnu mezinárodního řádu: ustavení amerického impéria a zakořenění amerických hodnot, v první řadě demokracie, ve všech koutech světa, přičemž naplňování tohoto cíle je interpretováno jako existenční nezbytnost i konečné střetnutí dobra se zlem. Spojené státy chtěly rozžehnout světlo světa svítící všem, kteří jsou v domě (čili nezkrotný oheň svobody, který se jednoho dne rozšíří do nejtemnějších koutů světa), a vyzbrojeny prostorově univerzalizovanou vizí „zjeveného údělu“ (manifest destiny) tak rozehrály na mezinárodní scéně novou řeckou tragédii, v níž ctižádost je následována pýchou, zneužitím nabyté moci a nakonec nevyhnutelným pádem. „Dějiny nás učí, že každý pokus zničit existující mezinárodní pořádek a nahradit jej novým ideologickým systémem nebo hegemonií jednoho nadřazeného národa se ukázal jako nerozumný počin vyvolávající rozsáhlý a v konečném důsledku úspěšný odpor.“
Mearsheimer ani Pfaff nejsou typickými zastánci teze o historické nevyhnutelnosti zániku amerického impéria. Přesto jejich postoje vycházejí z přitakání přísným dějinným zákonitostem, jak dobře ukazuje jejich chápání tragédie. Pfaffova tragédie je příběhem vzestupu a pádu spíše než věčné nerozhodnutelnosti: jeho hrdinou je Kréon, trestaný za svou pýchu, spíše než Antigona, zmítající se v nerozhodnutelném střetu dvou zákonů, lidského a božského. Právě tato nerozhodnutelnost – tragická, zároveň ale určující pro lidskou existenci a vymezující prostor lidské svobody – byla přitom hlavním normativním principem politiky pro klasické realisty, z nichž Pfaff vychází. Pfaff není nezúčastněným pozorovatelem životního cyklu impéria, neboť v jeho moralizujícím pojetí stíhá nyní Ameriku trest za hybris, kterou se nechala ovládnout. Na druhé straně propadnutí mocných pýše, která vede k jejich pádu, je podle Pfaffa znovu a znovu přehrávanou zápletkou lidských dějin. Mearsheimerovo chápání tragédie je naproti tomu statické: tragédie mezinárodní politiky spočívá v nekonečném cyklu násilí, protože velmoci v mezinárodním systému si nemohou za žádných okolností důvěřovat, a proto spolu nevyhnutelně musejí soupeřit o moc. Železným zákonem mezinárodních vztahů v jeho případě je vyvažování, a snaha o globální dominanci proto musí ve svém konečném důsledku znamenat pád Ameriky.
Joseph Nye, harvardský profesor mezinárodních vztahů, který dal světu často mylně interpretovaný koncept „sametové moci“ (soft power) a nověji i „chytré moci“ (smart power), zpochybňuje myšlenku dějinné nevyhnutelnosti a analogii s příběhy impérií minulosti – státy nejsou živočichové a jejich délku života nelze předvídat. USA zůstávají vojenskou supervelmocí; skutečně dnes dluží zahraničním věřitelům, ale na druhé straně mohou těžit z dolaru coby rezervní měny i z nejlikvidnějšího trhu se státními dluhopisy na světě; investují nesrovnatelně více než ostatní do výzkumu a vývoje; disponují bezkonkurenční sametovou mocí, díky čemuž působí mimo jiné jako magnet pro nadějnou mladou generaci; a oproti možným protivníkům jim do karet hraje výhodná geopolitická poloha nebo síť spojenců, nehledě na to, že nastupující mocnosti trpí řadou vnitřních neduhů, se kterými se budou muset v blízké budoucnosti vypořádat.
Analýza současného stavu jako úpadku hegemonní moci Ameriky je podle Nye nepřesná a zavádějící. „Nadešel čas pro nový výklad budoucnosti americké moci“, jejíž úpadek rozhodně není absolutní, a i z relativního hlediska existuje poměrně vysoká pravděpodobnost, že Spojené státy zůstanou v nadcházejících desetiletích nejsilnějším hráčem v mezinárodním systému charakterizovaném „rozptylem moci“. Tedy alespoň pokud teorii o úpadku nepřijmou politici v USA za svou a ona se nestane sebenaplňujícím proroctvím a samozřejmě také pokud naopak budou sledovat Nyeovu strategii „chytré moci“ dávkující podle potřeby tradiční moc vojenskou (hard power) a moc sametovou a „vyzdvihující spojenectví a sítě schopné reagovat na nové prostředí globálního informačního věku“.
Víra v trvání moci Podobně jako Nye i harvardský historik britského původu Niall Ferguson odmítá hledat pevnou půdu k vyložení současného stavu americké moci v osudech minulých impérií, popisovaných historiky v dlouhých cyklech vzestupu a pádu. Tito historici se až příliš často dopouštějí „narativního bludu“ (narrative fallacy) vytvářením dlouhých řetězců událostí, v nichž událost předchozí se stává nutně příčinou události následující. Mocnosti a impéria jsou „komplexními systémy složenými z velkého množství vzájemně na sebe působících a asymetricky uspořádaných částí, což znamená, že spíše než pyramidě se svou strukturou podobají termitišti“ – jsou v neustálém pohybu a i zdánlivě bezvýznamná akce je může ve velmi krátkém čase popostrčit do propasti chaosu, na jejíž hraně se potácí.
Koncept komplexního systému s nelineárními vztahy, ve kterém i nepatrné vstupy mívají nepoměrně závažné důsledky, ale není a priori o nic příhodnější než historické teorie long durée. Aby Ferguson opodstatněnost této výpůjčky z pole matematiky zdůvodnil, musel by svoji provokativní tezi popírající přítomnost strukturálních podmínek a dlouhodobějších trendů („bezprostřední příčiny krizí často postačují k vysvětlení náhlých zvratů od stavu rovnováhy k chaosu“) doložit rozsáhlejšími přesvědčivými interpretacemi pádu minulých impérií, jejichž osudy jsou nastíněny jen letmo. Na druhou stranu, v takto neurčitém systému by se každá rada vladaři zdála drahá. Ferguson si přesto příležitost nenechává ujít a varuje, podobně jako Nye, před sebenaplňujícími proroctvími. Ačkoliv totiž o budoucnosti impérií jako komplexních systémů lze říci jen velmi málo, význam víry v trvající životaschopnost centrální moci je nepopiratelný.
Železné zákony dějin, ať už vyjádřené jako cykly vzestupu a pádu velmocí, tragické schéma pýchy předcházející pád nebo vyvažování coby věčný princip mezinárodních vztahů, se hodí podrobit zdravé, byť ne paralyzující a bezbřehému přesvědčení o výjimečnosti našich časů poplatné skepsi. Mearsheimer a Pfaff nabízejí původní a v jednotlivostech pronikavý pohled na současnou americkou zahraniční politiku. Nicméně víra v možnost bezchybných předpovědí společenského vývoje je sama osvícenskou hybris svého druhu. (Koneckonců, probíhající revoluce v arabském světě ukazuje omezení společenskovědních předpovědí velmi názorně.) Z praktického hlediska přitom výklady sehrávají významnější roli než jakákoliv, beztak neuchopitelná, objektivní skutečnost. Interpretační bitva mezi zastánci a protivníky teze o úpadku americké moci, nebo dokonce jejím pádu, nebude hned tak dobojována. Minervina sova vylétá až za soumraku. Existují ale náznaky, že hlavní aktéři už se začínají podle svých výkladů událostí chovat (čímž nepochybně ovlivňují výslednou trajektorii dějin). Obamova vláda se skutečně rétoricky přihlásila ke strategii, kterou Mearsheimer nazývá liberálním imperialismem, a osvojila si za tímto účelem – opět rétoricky – Nyeův koncept chytré moci. Na druhé straně rozvíjením zvláštních vztahů s ostatními mocnostmi se zdá budovat systém založený v budoucnu spíše na rovnováze moci než jednostranné dominanci: jako by si uvědomovala ne snad úpadek, ale oslabování vlastního postavení a přijala za svou strategii řízeného ústupu z pozice velmoci v naději, že zůstane alespoň prvním mezi rovnými. Evropa ztrácí z pohledu Washingtonu na významu a zdejší bezpečnostní otázky nyní USA častěji řeší v dvoustranném koncertu s Ruskem.
Co z toho plyne pro malý stát, jakým je Česká republika? Spoléhat se na sebe a účinně a sebevědomě přispívat ke společné evropské zahraniční a obranné politice.
***
Ačkoliv o budoucnosti impérií jako komplexních systémů lze říci jen velmi málo, význam víry v trvající životaschopnost centrální moci je nepopiratelný
Bibliografie
Niall Ferguson Complexity and Chaos: Empires on the Edge of Chaos In: Foreign Affairs 89, no. 2 (2010), s. 18–32. John Mearsheimer Imperial by Design In: The National Interest, no. 111 (2010), s. 16–34. Joseph Nye The Future of Power Vydalo nakladatelství PublicAffairs, 2011, 320 stran. William Pfaff The Irony of Manifest Destiny: The Tragedy of America’s Foreign Policy Vydalo nakladatelství Walker & Company, 2010, 240 stran.
O autorovi| ONDŘEJ DITRYCH, analytik mezinárodních vztahů Autor je analytikem Ústavu mezinárodních vztahů, v současnosti působí v berlínském Stiftung Wissenschaft und Politik
