Poprvé nás napadlo, že je má žena těhotná, když si před více než dvěma lety při večeři s hudbou fado v Lisabonu stěžovala, že její čokoládový mousse chutná jako cibule. Vše se potvrdilo o trochu později – ano, Veronika byla těhotná. Rozhodli jsme se, ze je čas vrátit se ze severního Irska, kde jsme tehdy žili, do Prahy, odkud moje žena pochází.
Jak jsme hledali porodnici Po počátečním veselí bylo potřeba najít doktora a rezervovat místo v porodnici. Udivilo nás, že porodnice mají pořadníky snad na celou další generaci! Uvažovali jsme, co se asi stane, když bezohledná matka otěhotní, aniž by se předem domluvila s příslušným plánovacím úřadem či si zamluvila místo deset let předem.
V jedné porodnici nám řekli, že se jim nečekaně uvolnilo místečko v únoru. Miminko se mělo narodit v listopadu. Mohla by matka počkat? Pokud ne, v krásném prostředí slovenského pohraničí, v odlehlých částech Slezska a v některých zamořenějších oblastech severních Čech ještě pár míst bude. Nezapomínejte, že většina porodů se rozbíhá pomalu, a do pěti hodin dojedete v České republice kamkoli! Média přehánějí, když vám chtějí namluvit, jak rychle je nutné dorazit do porodnice. Další možností je čekat do posledního okamžiku a pak se jednoduše objevit v nejbližší nemocnici s nadějí, že vás neodmítnou.
Musí ale přece existovat i jiná možnost, a tou je starý dobrý způsob přes známé. Zanedlouho se nám podařilo zjistit, že známí jedné naší přítelkyně mají bratrance, jejichž synovec je porodníkem v jedné pražské nemocnici. Snad by mohl pomoci.
Jelikož synovec bratrance přítelkyniných známých je takřka blízký člen rodiny, poradili mi, abych svazek s novým příbuzným utužil lahví whisky. V duty free obchodě na Kennedyho letišti v New Yorku jsem tedy popadl dvě lahve Chivas Regal s rozhodnutím, že se s jednou z nich rozloučím pro dobro rodiny. Můj nový bratranec porodník ale dárky nepřijímal, anebo aspoň ne zpočátku. Když v závěru první konzultace nastal okamžik, kdy bylo namístě projevit vděk, vytáhl jsem Chivas, a bratranec rázně odmítl. Pohlédl jsem na manželku, která nenápadně přitakávala, pak zpět na doktora, který stále protestoval, pak zas zpátky na neoblomnou manželku, zpátky na váhajícího doktora, na vděčnou manželku, a konečně na souhlasícího doktora, který mi ulevil od lahve Chivas Regal, již jsem už drahnou dobu držel ve vzduchu. Při odchodu jsem zašeptal: „Doufám, že s degustací počká až po porodu.“ Přátelský řezník odnaproti Když se blížil očekávaný termín, měli jsme další konzultaci, tentokrát s vrchním lékařem, zkušeným odborníkem s vizáží přátelského řezníka odnaproti. Vysvětlil, že můžeme mít buď takový porod, nebo onaký porod, anebo ještě jiný porod, ale že se už stejně rozhodl, že to bude císařský řez. Vážně nás pokáral za to, že jsme s potomkem čekali příliš dlouho, a protože už stejně žádné další dítě mít nebudeme, matka musí pod nůž. Chceme přece zdravé dítě. Chabě jsme se bránili, že v New Yorku, nemluvě o Kalifornii, jsme považováni za celkem mladé lidi, senilita dosud daleko, ale nebylo nám to nic platné.
Jak všichni víme, co se týče příchodu na svět, miminka neberou ohled na naše plánování. Neměla ho ani naše dcera Sophia. Jako správná vlastenka se rozhodla přijít na svět o trochu dřív, 28. října. Ač jsme tedy plánovali, že porodníkem bude synovec bratrance známých naší přítelkyně, v pět ráno na státní svátek porod řídil doktor, který měl zrovna službu. Jak se záhy ukázalo, byl to dobrý přítel mého švagra (kde byl, když jsme hledali známé?).
Americké a britské porodnice usilují o to, aby vystrnadili děti z matek a matky z porodnic, jak rychle je to jen možné. České porodnice příliš nespěchají. Prvních pár dní po porodu jsou zkušební dobou, během níž porodnice rozhodnou, kdy jsou matka a dítě zralé k odchodu. V našem případě si dítě a novorodička odsloužily deset dní, než je pustili. Za zdmi porodnice se život řídí přísným režimem krmení, vážení, přebalování, koupání – všeho je přehršel, kromě spánku. Bulharské váhy, na nichž matky šestnáctkrát denně váží své kojence, byly vyrobeny v době pražského jara (za mých dětských let na stejných vážili zelináři). A protože se tyto jednoduché mechanické přístroje nikdy nerozbijí, asi na nich budou vážit navždy. Jakmile jsou dítěte dvě a půl kila, můžete si je dát do tašky a odnést domů. Žlutá čepice a Malý terorista Miminka zůstávají v nemocnici dostatečně dlouho na to, aby si pro ně sestry vymyslely přezdívky. Sophii říkali Žlutá čepice, podle ručně štrikované vlněné čepičky, kterou jí sestry daly na hlavu, aby jí bylo teplo. Čepičky jim dodává nějaká paní z Moravy. Její spolubydlící si vysloužil přezdívku Malý terorista kvůli svému mimořádně hlasitému křiku, kterým vyhrožoval, když se mu nevěnovala dostatečná pozornost. Při jedné své návštěvě jsem spatřil Malého teroristu, jak sedí upevněn v autosedačce, přes hlavu bílou plenu. Vedle něj uplakaná maminka. Byl jsem svědkem české verze water boardingu? „Strašně řval,“ vysvětlila sestra. Plena přes hlavu měla redukovat přísun vjemů jako v Guantánamu. Byl jsem velice rád, že Žlutá čepice nepůsobila sestrám velké potíže.
Nakonec bylo obtížné přesvědčit milou manželku, aby se vrátila domů. Podlehla institucionalizaci jako mnozí lidé vystavení dlouhodobé izolaci. Matriarchální péče a kontrola, jimž byla vystavena, se jí zalíbily. Jelikož každý akt péče o miminko podléhal kontrole, nemohla pochybit. Kromě toho, jak poznamenal Václav Havel, každá vězeňská cela se stane svým způsobem domovem a každá změna, včetně lepší cely, je svého druhu bezdomovectvím. Filozof Martin Heidegger poznamenal, že všichni „vpadáme“ do světa. Malá Sophia byla do světa doslova vyzdvižena. A bylo načase, aby její matka vypadla.
Když se vám narodí dítě, celý český národ funguje jako konzultační firma, která pracuje zadarmo pro jediného klienta. Neznámí lidé vám na ulici nabízejí radu a předpovědi a udělují lekce. Někteří se bez ptaní chopí dítěte, objímají je a líbají. Jedna servírka bez úsměvu vyndala dítěti z pusy dudlík a přikázala mu, aby se usmálo. Sophia ochotně vyhověla a byla odměněna tím, že jí cizí paní vrátila dudlík a beze slova zmizela ze scény. V americké restauraci by se něco podobného událo asi se stejnou pravděpodobností, jako kdyby nějaký host servírce vyhrnul tričko a vyzval ji, aby mu ukázala pupík.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Dítě přijde vhod v různých společenských situacích. Je účinnou zbraní, jak předbíhat ve frontě. Stačí, abyste dítě nenakrmili, a dá to hlasitě najevo. Lidé ve frontě se rozestoupí jako Rudé moře před Mojžíšem a lidem izraelským. Snad nepřekvapí, že jediné místo, kde to nefunguje, je americké konzulární oddělení. Musíte si vzít číslo a čekat. Když dítě křičí, je tu skvěle vybavená místnost, kde je můžete nakrmit a přebalit.
Když jsme tu byli se Sophií my, stál před námi americký penzista, kterému před dvanácti lety prošlo české vízum, a musel tedy opustit zemi. Uvažoval, že se přestěhuje na Maltu, a požadoval od nebohého českého zaměstnance konzulátu, aby mu řekl, jak se žije na Maltě a kolik tam stojí pivo. Když se nám konečně podařilo udržet dvoutýdenní Sophii na vteřinu ve stavu nehybnosti a s otevřenýma očima během fotografování, dostala krásný americký pas s tříbarevnými obrázky amerických pamětihodností, od Sochy svobody po sanfranciský Golden Gate Bridge. Američanka na vítání občánků Jako obyvatelka Prahy 1 obdržela Sophia pozvání na vítání občánků na Staroměstské radnici. Ptal jsem se, co to je, a manželka mi vysvětlila, že tento obřad byl zaveden komunisty namísto křtu či obřízky. Žádný normální člověk by se toho nezúčastnil. A tak jsme šli.
Byl jsem rád, že se opět podívám na Staroměstskou radnici. Už je tomu pěkná řádka let, co jsme byli právě tam oddáni –mé první traumatické setkání s železnou logikou české byrokracie. Matrika tehdy požadovala, abych jako cizinec předložil potvrzení o manželském stavu, a také potvrzení, že smím být podle zákonů své domovské země oddán. Předložil jsem potvrzení, že jsem svobodný. České úřady ovšem požadovaly další certifikát, podle nějž se smím oženit. Zpět na konzulát. Tam mi sdělili, že takové potvrzení neexistuje, neboť z faktu, že je někdo svobodný, už vyplývá, že se může oženit. Jak hlásá každá učebnice logiky, tvrzení „všichni staří mládenci jsou neženatí“ je analytická pravda, pravda vyplývající ze smyslu těchto slov. Překvapilo mě, že tato konkrétní analytická pravda neplatí univerzálně, aspoň v Česku tedy neplatí.
Ještě větší problém vyplynul z povinnosti předložit rodný list v ověřeném českém překladu. Můj rodný list je v hebrejštině, a tak jsem potřeboval překladatele z hebrejštiny. „Kde najdu úředního překladatele z hebrejštiny?“ „Hm,“ připustil úředník, „ten neexistuje.“ „Třeba se jím můžu stát já?“ „To by snad šlo, až na to, že úřední překladatel musí být Čech.“ „Jak se můžu stát českým občanem?“ „Nejjednodušší způsob je uzavřít svazek s českým občanem,“ zakončil úředník bludný kruh.
Nakonec jsme museli zažádat o odpuštění toho, že jsem starým mládencem, který možná není svobodný, a toho, že nemám rodný list přeložený neexistujícím úředním překladatelem.
S potěšením jsem zjistil, že o deset let později úředníci Staroměstské radnice neztratili nic ze své autoritativnosti a pružnosti. Toho pěkného jarního odpoledne nejdříve oddělili otce od jejich rodin a poslali je do zadní části místnosti. Pak vyzvali matky, aby v zástupu pochodovaly se svými potomky. Miminek se pak ujaly mladičké sestřičky ze zdravotní školy a držely je odborně v náručí, zatímco úředník z Prahy 1 oficiálně poděkoval matkám za přispění k demografickému růstu českého národa. Starší úřednice pak kázala o důležitosti výchovy našich děťátek. Nepotřební otcové mezitím posedávali v zadních řadách a navazovali kontakt se sousedy. Já jsem si povídal s jiným otcem českého potomka, Maimonem, dalším možným kandidátem na úřad oficiálního překladatele z češtiny do hebrejštiny.
Sophii je teď rok a půl. Vyrůstá s dvěma jazyky, češtinou a angličtinou. Na častou otázku, kterým jazykem mluví, lze odpovědět pouze, že těch jejích deset slov zní spíš česky. Pes je „pe pe“ a kachna „ka ka“. Anglicky umí spíš pasivně. Když řeknu „ears,“ zatahá mě za ucho. Když řeknu „face,“ plácá si po obličeji. Když řeknu „mouth,“ chytne se za nos, když to zopakuju, chytne se za uši, když jí chci napovědět a ukážu si na pusu, vystrčí na mě jazyk. Po několika měsících hybridní existence se teprve nedávno začala pohybovat ve vzpřímené poloze. Teď už vypadá jako malá holčička spíš než miminko. Na otázku po její identitě (Američanka, Češka, obojí?) si vypomáhám výrazem Raymonda Chandlera: „tajemná blondýna.“
Zatímco mně tyto první roky otcovství připomínají malby Pierra Bonnarda: soukromí domova, intimní prostředí, otevřená okna, procházky podél řeky a v zahradách, pro Sophii je život obrazem od celníka Rousseaua: pestré syté barvy, prales se zvířaty, vznášející se balóny, neředěné projevy citu. Praha je pak Rousseau uvnitř Bonnarda na pozadí barokní krajiny a v socialisticko-realistickém rámu.
***
Ptal jsem se, co je vítání občánků. Žena mi vysvětlila, že tento obřad zavedli komunisté místo křtin. Žádný normální člověk by tam prý nešel. A tak jsme šli.
O autorovi| AVIEZER TUCKER, Aviezer Tucker je vysokoškolským učitelem a autorem knihy The Philosophy and Politics of Czech Dissidence: From Patočka to Havel. V současné době dokončuje knihu The Legacies of Totalitarianism: A Political Theory of Post-Totalitarianism. Žije v Praze.
