Ve věku relativismu a „rovných příležitostí“ se určitě nejedná o první revizi zaoceánského literárního kánonu. Od éry emancipačních hnutí 60. let přibývaly do soupisu amerických „best of“ i vyprávění černošských otroků, stále častěji se na tamních univerzitách probírala díla ženských autorek, hlas dostávali příslušníci indiánských kmenů a v neposlední řadě začala prestižní nakladatelství vydávat také reprezentativní antologie amerických gayů a lesbiček.
Jen málo akademiků si při tak širokém záběru trouflo naznačit, že by se tak mohlo dít na úkor kvality: „Dnes, kdy mne obklopují profesoři hip-hopu, ideologové kategorie ,gender‘ či neomezení multikulturalisté, si uvědomuji, že balkanizace literárních studií představuje nezvratný proces,“ postěžoval si nicméně americký kritik Harold Bloom, který ve svém Kánonu Západní literatury (1994) jednoznačně upřednostňuje estetické hodnoty.
Že utváření a personální obsazení literárního Olympu ovlivňují dobové ideologie, ví čeští čtenáři až moc dobře. Koneckonců vedle přeroubovaného oficiálního seznamu povinné školní četby měli k vůli svých mocných také soupis zakázaných indexových autorů a ještě před dvěma dekádami disponovala jejich Národní knihovna v pražském Klementinu téměř nepřístupným oddělením „speciálních fondů“.
Zatímco se ale v rámci nápravy v 90. letech snažili Češi pod heslem „národní literatura je jen jedna“ nacpat mezi oficiální předlistopadové autory do čítanek také exilovou a disidentskou beletrii, za Atlantikem začali systematicky otevírat náruč i autorům cizojazyčným.
Pokud jste si totiž mysleli, že američtí spisovatelé musejí psát anglicky, případně americkou angličtinou, na Harvardu to nikomu neříkejte. Roku 1993 tu založili Longfellowův institut, který se hlásí k „posouvání hranic domácí literatury“ a zaměřuje se především na jazykovou jinakost.
„Katalog jednoho philadelphského nakladatele z konce 18. století věnoval dvacet stran publikacím vydávaným v angličtině a zbývajících padesát se týkalo děl psaných holandsky, francouzsky, italsky nebo španělsky,“ upozorňuje Werner Sollors, koordinátor projektu, který spolupracuje s literárními historiky a překladateli mnoha kultur.
První ukázku komplementárních čítanek z jejich dílny představovala Vícejazyčná antologie americké literatury (2000). Mezi třicítkou zrcadlových překladů pořízených z jidiš, welštiny nebo norštiny patří k jejím nejdiskutovanějším objevům vyprávění padesátiletého Omara Ibn Sajída, který v americké Karolíně arabsky sepsal vlastní příběh otroka uloveného v Africe, jenž později v USA konvertuje na křesťanskou víru.
Národní literatury každopádně nejsou primárně definovány společným jazykem, jak ukazuje třeba případ Švýcarska, ale i české dějiny literatury s latinskými díly Komenského. Zajímavé však nejen pro amerikanisty je, že s pestřejším kánonem se mnohdy mění i vyučované pravdy o lokálních žánrech. Dosud se například tvrdilo, že americká literatura nemá gotické romány. „Pěkných pár jich ve skutečnosti v americké literatuře existuje, jenomže nebyly psané anglicky,“upozorňuje Sollors a jako příklad uvádí Tajemství New Orleans od barona von Reizensteina, která vycházela v předminulého století německy na pokračování v menšinovém listu Louisiana Staats-Zeitung.
Je tenhle edičně-normativní trend jen dalším symptomem nekritického multikulturalismu, o kterém mluvil Bloom? V době, kdy je samotný vstup na území Spojených států administrativně náročnější než před sto lety, kdy imigranti stáli v přijímacím centru na newyorském Ellis Islandu frontu na život v Novém světě, je doplňovaný kánon americké beletrie každopádně velkorysejší než přistěhovalecká politika USA. A v tradičním pojetí hesla prezidentské pečetě E Pluribus Unum také američtější.
Vzpomenou si ale při své inventuře harvardští profesoři také na texaské a illinoiské Čechoameričany? napadne vlastence zapadlé v srdci Evropy. Odpověď ale nezáleží jen na akademicích za velkou louží.
Samotný H. W. Longfellow, jehož odkaz si projekt vetknul do štítu, o jejich vlasti věděl, když ve své básni Obležené město mluví o Praze a Vltavě, a ani amerikánství jeho českých a slovenských spoluobčanů v USA zpochybňovat nelze. Zařazení jejich literární tvorby do nového amerického kánonu pro 21. století však nemusí zůstat jen u pátrání amerických vědců:
„České i slovenské autory do nového kánonu zařadit plánujeme,“ ujistil Orientaci harvardský profesor komparatistiky Marc Shell. „Dokonce přivítáme, když nám nějaké z nich navrhnete.“
***
O jednotlivých obrazech přemýšlím jako o stavebních prvcích, kterými formuji kontext a utvářím sdělení. Fotografie stavím do série podle vnitřního klíče, ten však není dopředu promyšlený a vzniká paralelně s fotografiemi. Snažím se pracovat s autentičností a neopakovatelností zaznamenaných situací. Jan Lesák Narozen 1984 v Benešově u Prahy
VŠECHNO JE JINAK Pokud jste si mysleli, že američtí spisovatelé musejí psát anglicky, na Harvardu to nikomu neříkejte. Zatímco Češi se snažili do čítanek nacpat exilové, disidentské i oficiální předlistopadové autory, americký kánon otevírá náruč cizím jazykům.
O autorovi| Jan Čáp, redaktor Orientace
