* Jakou váhu přisuzují Rusové pražským jednáním s Obamou?
Onovou smlouvu START mají velký zájem. Rusové rádi jednají se Spojenými státy o kontrole zbraní, přinejmenším z psychologických důvodů: připomínají si tím éru summitů dvou supervelmocí, kdy jednali s Amerikou jako rovný s rovným. Ale na rozdíl od časů studené války, kdy měly dohody o kontrole zbraní velký dopad na globální politiku, dnešní jednání o smlouvě START jsou méně důležitá. Chybí prostě ta naléhavost z dob, kdy existovala rovnováha dvou supervelmocí.
* Jak moc se o jednáních v Rusku píše? Kolikátá je to zpráva, pokud jde o důležitost?
Od počátku a zevrubně, hned, jak se objevily zprávy o novém vývoji. Během jednání to obvykle nebylo na titulní stranu, ale pořád to média sledovala. A dojednání smlouvy byla samozřejmě zpráva dne.
* Jak ji ruská média interpretují? Jako vítězství, nebo ústupek?
Neberou to jako vítězství ani jedné strany, ale – správně – jako kompromis.
* Říká se, že Rusové odepíšou jaderný šrot, který by bez náhrady vyřadili tak jako tak.
To nebylo žádné tajemství – a rozhodně ne pro americký Bílý dům. Moskva chtěla novou dohodu proto, aby Spojené státy snižovaly svůj arzenál stejným tempem, jakým Rusko vyřazuje staré zbraně. Obamova vláda si je toho vědoma – a zjevně se rozhodla, že i tak je smlouva pořád v zájmu národní bezpečnosti USA.
* Také se říká, že Rusové celou dobu dávali najevo, že v tomto jednání tahají za delší konec: soustavně pouštěli informace do spřátelených médií, prosadili si datum podle svých představ a nakonec i Prahu jako místo podpisu...
Kdo si myslí, že Rusové dosáhli všeho, co chtěli, nesledoval pořádně celé jednání. Rusko například chtělo spojit se smlouvou START i téma protiraketové obrany, a Obama o tom odmítl byť jen uvažovat. Vážně bych smlouvu neinterpretoval jako „výhru“ nebo „prohru“ jedné ze stran: obě dosáhly něco – ne všeho – z toho, co chtěly. Je pravda, že se Rusové snažili jednání protahovat, aby jim Obama ustoupil v klíčových věcech. Ale je také pravda, že se jim to nepovedlo. Věděli například, že by si Obama přál smlouvu ještě předtím, než pojede do Osla převzít Nobelovu cenu za mír. Ale přepočítali se v odhadu, že kvůli tomu bude ochoten k velkým ústupkům.
* Řekl byste, že Obama politikou „otevřených dlaní“ něčeho v Rusku dosáhl?
On uvažuje dlouhodobě. To je značka jeho zahraniční i domácí politiky. Seje zrna, která ponesou plody až mnohem později, někdy až po letech. Jako první věci chtěl dosáhnout změny tónu v našich vzájemných vztazích. To byl ten nový začátek, reset, ohlášený viceprezidentem Bidenem v Mnichově v únoru 2009. A jeho strategií bylo nejprve se zaměřit na oblasti, kde máme společné zájmy – třeba kontrola zbraní. Rusko už dlouho chtělo smlouvu, která by nahradila START, takže Spojené státy takové jednání nic nestálo. A dalo jim to příležitost žádat na oplátku ruskou pomoc v jiných oblastech, kde je potřebujeme. Nějaké výsledky už vidět jsou, především v Afghánistánu, kde Rusko umožnilo zásobování kontingentů NATO přes své území. Taky naznačuje větší kooperativnost, pokud jde o uvalení sankcí na Írán. Kdo říká, že Obama přestal brát zřetel na lidská práva a demokracii v Rusku, nezná fakta. Loni v létě se při návštěvě Moskvy sešel s klíčovými členy opozice včetně Garriho Kasparova, Borise Němcova a Vladimira Ryžkova – což George W. Bush při cestách do Ruska nikdy neudělal.
* Co se teď v Rusku děje? Jsou spory v Kremlu vážné, nebo je to jen divadlo?
Kremlologové jsou posedlí zkoumáním vztahů mezi Putinem a Medveděvem. Snažím se na to zase tolik nezaměřovat: do pohybu se daly větší síly, které už ani Putin a Medveděv možná nemají pod kontrolou. Za prvé je tu roztržka mezi ekonomickými technokraty na jedné straně a veterány bezpečnostních složek („siloviki“) na straně druhé. Technokrati docházejí k závěru, že model silného státu by potřeboval uvolnění, že ekonomika se musí modernizovat, zneklidňuje je přílišná závislost Ruska na vývozu energií a surovin. A pak je tu vztah ruské společnosti k vládcům. Za Putina existovala nepsaná dohoda, že se občané vzdají politických práv a svobod výměnou za vyšší životní standard a sociální smír. V době krize však už vláda nedokáže společnost uplácet, dlouho potlačované křivdy vylézají na světlo. Lidé protestují proti policejní brutalitě, vysokým daním, zdražování energií. Tahle frustrace vytváří velmi vratkou situaci.
