Středa 19. ledna 2022, svátek má Doubravka
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Andělé v tanci venčí psy

Česko

František Listopad (*1921), český básník žijící v Portugalsku, vydal svou čtrnáctou, podle vlastních slov poslední sbírku.

František Listopad je básník, u něhož jsme v bezpečí. Jehož chceme poslouchat, následovat, povlávat s ním a sdílet jeho úsměv. Básníkova někdy málem dětsky vylehčená dikce nás propojuje s prapůvodní, nepochybující důvěrou v svět, jeho erbovní a zároveň prožité motivy dětí či ovoce nabízejí volnost i jistotu. Listopadovy verše jsou prodchnuty přímořsky rozdýchanou dialektikou, nevyhnutelně citlivou k líci i rubu věcí, konejšící vždy obě strany mince. Zároveň ale důležitě vypovídají o básníkově rodném, geneticky mu daném vnitrozemí, jež provždy cítí v zádech. Jak obhlíží rozlohu mezi okrajem světa (času, osudu) a vnitrozemím, čili kolébkou, počátkem určujícím konec, naplňuje se jeho poezie nostalgickým sevřením, stejně jako nadčasovým smírem s rozmístěním věcí, s blízkostmi i dálkami mezi místy, lidmi či slovy.

Jak vymyslet naději

Z Čech až na konec světa, doslova. Listopad začínal těsně po válce jako „dynamoarchista“ ve skupině kolem Mladé fronty. Po třech poválečných letech plných aktivity odešel do Paříže, půl roku před Únorem. Už zůstal. K samému okraji pevniny, do Lisabonu, kde žije dodnes, dorazil ještě o desetiletí později. Pravidelně se však vrací domů jako básník i divadelník. Kromě poezie je autorem próz a esejů (nádherný Tristan z města do města, 1997), psaných nejen česky, ale i portugalsky. Nová sbírka Rosa definitiva je v pořadí čtrnáctá.

A najdeme v ní Františka Listopada, jak ho známe, ve vší svěžesti, nápaditosti, rozvažující uvolněnosti. Jeho poezie je obdařena meditativním espritem, vtipem i hloubkou, již básník občas halí do nedořečenosti, do překvapivých, jakoby improvizovaných střetů či spojení, slibných, spontánních úkroků stranou. „Jak vymyslet naději proti směru“ - a dost, to stačí. Nerozvádět. Listopad rozhazuje své verše v uvolněném gestu někoho, kdo nepotřebuje nic dokazovat, potvrzovat, vyvracet, nejméně pak sám sobě, tempem někoho, kdo nemusí věci dovádět do nutných důsledků, kdo již ví, kde se nalézá a co může čekat. Básník nikam zvlášť nemíří, nechá se vést okamžitým nápadem či náhle inspirovanou sentencí. Jenže tato „vyimprovizovaná“ sdělení zpravidla dokážou přinést podstatné shrnutí, větu s poetickou lehkostí, avšak důrazně vytyčující básníkův myšlenkový vesmír. „V zimě moře nic nevrací.“ Sentence trochu nejasná a záhadná, vnitřně ale zcela přesvědčivá, mužně důrazná i sebevědomě odevzdaná, živelná, zároveň osudově elementární. Při vší přívětivosti až hravosti svých veršů dokáže básník v pravou chvíli zlomit slova do drsné, hole pravdivé hrany.

Listopad ví, jak být spojitý v přetržitém. Je srozuměn a sezdán s fragmentárností světa, útržkovitost jevů a chvil je mu dokonce zdůvěrňujícím, osvětlujícím prvkem. „Podrobnosti milují nás.“ Skrz detaily a slastně ohmatávané okamžiky se dostáváme blíž k podstatě. Svět má snad kdesi nějaký střed, nějakého „boha“, my však s pravou podobou světa souzníme spíš v okrajových dotecích, letmých postranních záchvěvech, ve věčně nevinném „dětství“ ovoce vždy znovu se obrozujícího. Bůh, který se občas verši mihne, je sám spíš antickým spoluúčastníkem, chápavým podílníkem, i on jako by svět jen s tlumenou, zdrženlivou žádostivostí básnicky ohledával, „voněl“ k němu, než by figuroval jako stvořitel, vysvětlující princip, úběžník víry.

Jiný jinde jinak

A je tu nějaký vůdčí princip? Skoro se mi chce říci, že je jím právě Listopadova okouzlující, vlídná básnická dialektika. Často se básníkovi vpíjí rovnou do gramatiky, vnitřního ustrojení slov či do jejich hudby. Listopad miluje chvíle, kdy slova bezděky dialekticky „zaklinkají“ a jejich skrytá dynamika (ale i neúprosnost) se něžně rozestře do všech stran: „S někým nikým“; „Co se stalo nestalo se“; „Nadjezdy podjezdy/ podzimní manévry...“ Jindy se ovšem prostřednictvím dialektického přemýšlení rovnou dotkneme podstat našeho bytí ve světě, je nám umožněno v lidské situaci zahlédnout paradoxní spřízněnost náhody a osudu, na vzácný moment vnímat současně nadějeplnou otevřenost i sladkobolnou nevývratnost naší danosti. „Kdybych se znovu narodil/ byl bych jiný jinde jinak a vše by/ dopadlo stejně...“ Toto je filozofie dobrodružně hravá, a zároveň si vědomá prostých konstant života a světa, poezie vybízející k ustavičným únikům, jedním dechem nás i smiřující s definitivou návratů; odkudkoli, jakkoli.

Ještě jinde odlesk básníkovy průzračné dialektiky dokáže vtisknout textu neokázalou, civilní tklivost, když křehkou, smyslnou intimitu propojí s vědomím odcházení a nebytí. V básni nazvané Co jsem ztratila když zemřel vypočítává milenčin hlas všechny sladké milostné ztráty. „Miloval mě opravoval mi pravopisné chybya líbal v katedrále v Amalfi“ Místo smutku tu zní něha a vášeň, prostá jistota, že vše, co se kdy stalo, kdesi trvá jako nezrušitelná krása, v paměti ženy, v dětech, jež skrze tu krásu přišly na svět („udělal mi krásné děti když jsem ho požádala“), či prostě jen v „oku světa“, které se od ničeho neodvrací.

Podstata světa je tedy andělsky přeludná; cosi tak živého, hmatatelného, milostně blízkého je zároveň vydáno naší smrtelnosti, určeno k sladkému opouštění. Zoufat si? Zoufalství by znamenalo nectnost, nedůslednost vůči bytí stvrzenému krásou, nevěrnost tomu, co bylo, čím jsme byli. Místo zoufalství se Listopad sbližuje s andělskostí světa hravou perzifláží. V rozverně překotné básni Můj pobyt s anděly jeden anděl balancuje na cibulové nati, jiní si „čistí prstíčky“, jako čmeláci naivně krouží kolem, obývají své samoty, bezděky žijí svou nesmrtelnost. Moc toho nevědí, dokonce - „čím méně, tím lépe, tím jsou andělštější“. Jsou to zvláštní, nevinně matné postavy, jimž jako by se tajemství života mělo vysvětlit. Jeden z nich, jehož básník bere za ruku, byl „jako něco co není a je“ -tedy z materie koneckonců docela příbuzné té lidské. Anděl: nezbývá než se ho ujmout.

Mouka a zrcadlo

Listopadovy polétavé básnické meditace čas od času protne podivuhodná „kuchyňská“ věcnost, která v nečekaném kontextu paradoxně nabude rázu až metafyzického znamení. V básni zmiňující cizinu, anděla či závrať se náhle vynoří „těsto tenké jako na závin“. Jinde „droždí zdvihá poslední město“. V dalším textu se mouka sype na zrcadlo... Listopad je básník velmi smyslový, ale smysly pro něj hned znamenají vhled do podstaty, vztažení se k abstraktnímu přesahu.

Mouka a zrcadlo - s lehkostí improvizátora nás básník dovedl k fantastickému rozhraní, kdy nevíme, zda se nám v prstech sype čas či svět, zda do zrcadla hledíme na svůj obraz anebo na svou sypce zastřenou „jinakost“, jež nás od začátku provází. Zda v zasypaném zrcadle vidíme nedohmatavost vlastní či světa. Míjíme my, nebo svět? Hebká cudnost sypké bílé „tmy“ zvolna zahaluje tvrdou „vidoucí“ hlubinu. - Nechat věci plynout, splývat s jejich uplýváním, mizet spolu se vším, a tak se stát světem.

***

BELETRIE KNIHA TÝDNE Rosa definitiva František Listopad Ilustrace Jana Majcherová. Editor Jan Šulc. Vydalo nakladatelství Cherm, Praha 2007. 176 stran.

O autorovi| JAN ŠTOLBA, Autor je kritik, básník a hudebník

Autor:

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nečekaný příbuzenský vztah. Vévodkyně Kate a Meghan pojí krev Přemyslovců

Premium Učebnice mluví jasně. Přemyslovci vymřeli po meči v roce 1306, kdy byl mladičký král Václav III. zákeřně zavražděn...

Češi investují do kryptoměn ve velkém. Stát řeší, jak je přinutit přiznat zisky

Premium Ještě nedávno byly virtuální měny jako bitcoin investicí především pro lidi, kteří chtěli experimentovat a nebáli se...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat