Hrob svaté Anežky nebyl při pátrání v kostele svatého Haštala objeven. Pro historiky to ale není zase taková újma: mnohem větší význam než ostatky světice by pro ně měl případný objev nějakého dalšího starobylého textu o Anežčině životě. Pátrání archeologů po hrobu svaté Anežky v kostele svatého Haštala na Starém Městě pražském skončilo tento týden neúspěchem. Takový výsledek se dal očekávat, protože listopadový „objev“ jejího hrobu v tomto kostele, načasovaný na dobu oslav dvacátého výročí sametové revoluce, vyvolal sice překvapivě velký rozruch ve sdělovacích prostředcích, ale v církvi samé i mezi historiky byl přijat spíše skepticky. Kromě faktu, že dcera krále Přemysla Otakara I. princezna Anežka u tohoto farního kostela založila na začátku třicátých let 13. století svůj klášter a špitál, neexistuje totiž žádná spolehlivá indicie spojující svatého Haštala s hrobem světice.
Anežka byla pohřbena na Smrtnou neděli 15. března 1282 ve svém klášteře, v kapli Panny Marie, patrně do hrobu ve speciálně vybudované nice v jižní zdi (kde je také dnes osazena Anežčina moderní náhrobní deska). Kvůli častým povodním však byly Anežčiny ostatky asi po třiceti letech vyzdviženy z hrobu, kosti omyty vínem (které se pak používalo jako zázračný lék) a vloženy do jakési dřevěné truhly (archa lignea). Ta už nebyla umístěna pod podlahu, ale stála zvlášť nad její úrovní a bylo možno se jí i volně dotknout, alespoň podle svědectví tehdejších řeholnic.
Hned na počátku husitské revoluce byly klarisky, stejně jako ostatní pražští řeholníci, ze svého kláštera vyhnány a umístěny spolu s dalšími řeholnicemi do kláštera svaté Anny poblíž Karlova mostu a posléze našly útočiště u spolusester v Panenském Týnci na Lounsku. Někdy v té době se ostatky zakladatelky ztratily, neboť už v polovině 15. století pronesl litoměřický probošt Jan Papoušek slavné proroctví, že šťastné časy v české zemi nastanou teprve tehdy, až bude nalezeno tělo svaté Anežky.
Velká šance na jeho znovunalezení se objevila v roce 1643, tedy už po návratu klarisek do Prahy. Na jaře a na podzim toho roku proběhlo v Anežském klášteře v bývalé Anežčině oratoři rozsáhlé pátrání po hrobu světice, ne nepodobné tomu dnešnímu. Účastnil se ho i pražský arcibiskup kardinál Arnošt Harrach, a angažován byl dokonce sám císař Ferdinand III. Dne 16. října byl pod oltářem nalezen hrob, v němž byla objevena dřevěná skříňka obsahující zlomky lidských kostí. Přítomná komise však nedošla k závěru, že by to byly ostatky světice. Protože se skříňka s kostmi, uložená provizorně v sakristii kláštera, časem ztratila, není možné výsledky komise dodatečně ověřit. Za jedinou dochovanou kost svaté Anežky se tak dnes považuje pouze její dolní čelist uchovávaná v královském klášteře El Escorial u Madridu, z níž část byla před časem oddělena pro kardinála Tomáška, respektive pro pražskou katedrálu. Ani u těchto relikvií však nebyla provedena žádná zkouška pravosti, například pomocí DNA.
Průkopníci svatořečení Současný mimořádný zájem médií o nalezení Anežčina hrobu je jistě veden především honbou za senzací, svědčí ale také o tom, že Anežka je v současnosti vedle svatého Václava nejpopulárnější českou světicí. Důvod je zřejmý – její kanonizace výrazně ovlivnila průběh sametové revoluce. Konečně Anežka je stejně jako její prapředek Václav národní patronkou. Byla stejně jako on dynastickou světicí, a kdyby se její kult formoval v příznivějších dobách, dosáhl by patrně brzy oficiálního uznání z Říma.
Jenže Anežčin kult se začal rozvíjet v okamžiku, kdy už žili jen poslední příslušníci jejího rodu. První žádost o kanonizaci podala v roce 1228 její praneteř – královna Eliška Přemyslovna k papeži Janu XXII. Při té příležitosti byl také vyhotoven nejstarší hagiografický životopis Anežky (zvaný podle prvních slov Candor lucis eterne), který ji představil jako světici kráčející ve stopách svatého Františka a svaté Kláry z Assisi. Připojen byl také nezbytný seznam zázraků.
Přestože se k žádosti královny připojila nejvýznamnější královská města včele s Prahou, Jan XXII., sídlící celý svůj pontifikát v Avignonu, žádost zamítl. Právě tehdy totiž těžce zápasil s církevní opozicí vedenou minority, nespokojenými s papežským výkladem chudoby, který obcházel závěť svatého Františka obsahující zákaz jakéhokoli vlastnictví. Opozice také zpochybňovala plnost papežské moci, a navíc ji podporoval papežův úhlavní nepřítel – císař Ludvík Bavor. Jan XXII. byl dokonce prohlášen za sesazeného z důvodu údajné hereze a v Římě byl proti němu zvolen nový papež. V tu chvíli nemohl Jan XXII., i kdyby chtěl, prohlásit Anežku za světici, když sama byla proslulým symbolem horlivého úsilí o striktní dodržování odkazu svatého Františka.
Eliška Přemyslovna tedy neuspěla, a nemohla tak dovést do konce slib, který dala po obtížném porodu svého druhého syna Přemysla Otakara, že pokud se uzdraví, bude se všemi silami snažit o Anežčinu kanonizaci. Po Eliščině smrti (a po nástupu nového papeže) žádali v Avignonu o svatořečení znovu pražští minorité a klarisky a patrně o tom uvažoval i sám císař Karel IV. Byl totiž Anežce zavázán za záchranu, kterou mu prý prokázala jako jednoročnímu dítěti, když byl v zimě na přelomu let 1317 až 1318 na hradě Lokti. Královna Eliška byla zrovna s Janem Lucemburským bez dětí v Praze, když se jí zdál úzkostný sen, ve kterém byla vybídnuta, aby šla prosit o pomoc svou pratetu, svatou Anežku. Eliška, ačkoli dobře věděla, že její příbuzná je už dávno mrtvá, se tedy vypravila na František do kláštera klarisek a tam měla vidění Anežky, která jí přislíbila pomoc. Příštího dne pak dorazil k Elišce do Prahy rychlý posel z Lokte se zprávou, že její syn Václav (= Karel IV.) na smrt onemocněl, ale náhle se úplně uzdravil. Karel IV. musel tento příběh znát, protože byl zapsán v Anežčině životopise, měl tedy dobrý důvod, proč podporovat její kanonizaci. Přesto se k tomu z blíže neznámých důvodů neodhodlal. Když čtyřicet let po Karlově smrti přišla husitská revoluce, šance na svatořečení už byla nadlouho promarněna.
V slabém těle silný duch Anežka přitom splňovala všechny předpoklady k tomu, aby mohla být už ve středověku prohlášena světicí. Pocházela z urozené rodiny, což bylo tehdy pro světce takřka podmínkou. Proslavila se po celé Evropě odmítnutím nejlepších možných ženichů, včetně anglického krále Jindřicha III. Plantageneta a císaře Fridricha II. Štaufského, před nimiž dala přednost životu v klášteře chudých klarisek. Připojila se tedy k hnutí žebravých řeholníků, z jejichž řad pocházela značná část tehdejších světců. Navíc byla sestřenicí svaté Alžběty Durynské, jedné z nejpopulárnějších světic střední Evropy, a udržovala úzký písemný styk se zakladatelkou svého řádu sv. Klárou, která ji postupně uváděla do ducha Františkovy řehole. Anežka také nepochybně konala skutky milosrdenství, z nichž největším bylo založení a nadání velkého špitálu svatého Františka. Sama v něm sice nikdy nesloužila, protože byla klauzurní sestrou, žijící jen uvnitř kláštera, ale jeho zřízením prokázala dobrý skutek tisícům chudých a nemocných, kteří zde byli v průběhu dalších staletí v péči špitálního bratrstva křižovníků s červenou hvězdou. Pro sestry v klášteře se snažila získat úlevy od početných tvrdých příkazů, především ohledně teplejšího oděvu a lepší úpravy lůžek. Sama se však řídila nejpřísnější askezí, jedla jenom syrovou cibuli, trochu ovoce, chléb a výjimečně ryby. Proto, jak poznamenal její nejstarší životopisec, časem „zmizela krása její tváře, uvadla tělesná síla, oči se zakalily slzami, a když bylo stráveno maso, kosti přilnuly ke kůži“. Své tělo trýznila i bičováním, takže ji sama svatá Klára musela mírnit v přehnané askezi.
O co slabší však bylo tělo, o to silnější byl její duch. Přestože z pokory brzy rezignovala na úřad abatyše, fakticky zůstala jako „starší sestra“ vedoucí osobností kláštera až do smrti. Neúnavně žádala papeže o privilegium chudoby a významně tak napomohla svaté Kláře v jejím boji za schválení Františkovy řehole i pro ženy. Neodradily ji ani papežské zákazy. Svá přání dovedla prosadit i proti vůli samotných minoritů. Tak se stalo, že když byl její zpovědník Konrád z Wormsu v roce 1239 zvolen provinciálem saských a českých minoritů, dosáhla u papeže zrušení výsledku volby, neboť si ho chtěla ponechat pro sebe. Tento poněkud nelichotivý fakt však zmírňuje skutečnost, že sama Anežka teprve postupně zrála ke křesťanské dokonalosti, tak jak ji měla před očima v podobě svatého Františka a svaté Kláry.
Rozhodnutí vstoupit do kláštera učinila skoro ještě jako dívka (obláčku měla v roce 1234 ve 23 letech) a strávila zde celý dlouhý život. Nejprve přijala velkorysé majetkové zabezpečení pro svůj klášter od královského bratra Václava I., po poučení Klárou se toho všeho odhodlaně zřekla ve prospěch špitálního bratrstva křižovníků. Neuzavřela se také jen do privátní zbožnosti, ale sledovala dobro celého společenství klarisek a samozřejmě i osudy své země, které vládl její bratr Václav a pak synovec Přemysl Otakar II., s nimiž navzdory klauzuře udržovala čilé kontakty. Oba také zahrnovali svoji milou Anežku zvláštní přízní a z jejího dvojkláštera klarisek a minoritů vybudovali v tehdy moderním gotickém slohu nádherný architektonický komplex, který se stal natrvalo chloubou hlavního města.
Kdy nastanou blažené časy?
Zajímavý a mimořádný však není jen Anežčin život a její kult, ale také historie objevů nejstarších textů o jejím životě. Až do konce 19. století byly totiž známé pouze dvě barokní anežské legendy. Teprve v roce 1896 ohlásil pracovník Ambroziánské knihovny v Miláně Achille Ratti (shodou okolností pozdější papež Pius XI.) objev rukopisu ze 14. století, který obsahuje starobylou anežskou legendu, začínající slovy Candor lucis eterne. Její text však neuveřejnil. To učinil až během první světové války anglický badatel Walter W. Seton, který sice o existenci milánského rukopisu nevěděl, ale krátce před válkou objevil v Bamberku jiný rukopis Candor lucis eterne, který vznikl v norimberském klášteře klarisek rovněž během 14. století. Konečně poslední, třetí rukopis legendy ze 14. století nalezl v roce 1931 ve františkánském klášteře v chorvatském Šibeniku řádový archivář Krsto Stošić. Na jeho objevu byl nejcennější připojený text tří žádostí pražských minoritů a klarisek o Anežčinu kanonizaci z třicátých let 14. století. Takto roztroušené po světě jsou tedy jediné tři dochované rukopisy nejdůležitějšího pramene k životu svaté Anežky. Hned rok po Stošičově objevu vydal na základě všech tří nalezených rukopisů český františkán a pozdější profesor církevních dějin na Teologické fakultě Karlovy univerzity Jan Kapistrán Vyskočil kritickou edici legendy, která je dodnes základem vědeckého bádání o životě a kultu sv. Anežky.
Pro historiky by bylo asi důležitější objevit nějaký další starobylý text o sv. Anežce než najít její ztracené ostatky. Papouškovo proroctví o blažených časech, které nastanou po objevu Anežčina těla, však neztrácí na přitažlivosti. Když je vpředvečer listopadové revoluce P. Tomáš Halík parafrázoval při příležitosti Anežčina svatořečení, vrátila se do Česka demokracie. Nyní by se mohly vrátit alespoň její ideály, které za dvacet let poněkud vybledly.
***
O co slabší však bylo tělo, o to silnější byl její duch. Přestože z pokory brzy rezignovala na úřad abatyše, fakticky zůstala jako „starší sestra“ vedoucí osobností kláštera až do smrti.
Anežka je stejně jako její prapředek Václav národní patronkou. Byla stejně jako on dynastickou světicí, a kdyby se její kult formoval v příznivějších dobách, dosáhl by patrně brzy oficiálního uznání z Říma.
O autorovi| Petr Kubín, Autor (* 1967) přednáší církevní dějiny na Katolické teologické fakultě UK. historik
