Od dob starého Říma se v politice nic nezměnilo. Když, tak jedině k horšímu. Toto nepříliš objevné zjištění přináší Shakespearův Julius Caesar v režii Martina Stropnického na vinohradské scéně. Hraje se pod lapidárním názvem Caesar, který má vyjadřovat širší souvislosti.
Julius Caesar má u nás mizivou inscenační tradici, byť se v programu k nové inscenaci překvapivě dočteme, že naopak zastává klíčové místo. Před dvěma lety hru v originálním pojetí, které ještě víc akcentovalo postavu jednoho z Caesarových vrahů, Bruta, uvedla režisérka Eva Bergerová ve Strašnickém divadle. Jinak činí polistopadová historie titulu dvě vcelku zapomenutelná nastudování. Caesera jako lákavé politické podobenství pochopitelně objevila šedesátá léta a vlnu zájmu v roce 1969 ukončila inscenace Evžena Sokolovského v Divadle E. F. Buriana. Toť vše.
Tragédie pojednává o spiknutí, jež vyvrcholilo zavražděním Julia Caesara, jenž se podle spiklenců zpronevěřil ideálům republiky. K moci se však nedostávají ti, kteří Caesara odstranili, naopak jsou zlikvidováni a vlády se ujímá jiná skupina v čele s Octavianem. Na konci všech peripetií je právě on jako císař Augustus... Ve středu tragédie je ale vnitřní svár mužů, kteří Caesara odstranili, především Bruta, pro nějž byl Caesar otcovským přítelem. Brutus je de facto hlavní postavou hry.
Korupce vždy a všude Nepříliš velký zájem současných tvůrců o Shakespearovo drama může mít řadu důvodů. Jsou to nepochybně statické a mnohomluvné pasáže, z nichž vyčnívá pouze známý parádní výstup Antoniův nad mrtvým Caesarem. A také předvídatelný děj, jež však skrývá mnohé zádrhele, a své hraje i skutečnost, že jde o drama mužů, ženské osudy jsou zde upozaděné. V každém případě platí, že Julia Caesara dnes skutečně nelze hrát bez nosného a obhajitelného režijního záměru.
Nedá se říct, že by Martin Stropnický nevěděl o čem hrát, ale z textu si nepříliš vynalézavě bere to, co se až okatě nabízí. Je to téma výměny politických garnitur, přičemž jedna bezskrupulózní partička vystřídá druhou. Režisér i autor úpravy v jedné osobě se ještě snaží vše co nejvíce napasovat tak, aby paralela se současnou politikou byla nepřehlédnutelná, a tak do inscenace vnáší další motiv a tím je – jak jinak – korupce. Ovšem tento významový posun nefunguje, jak by měl, ani nemůže, nemá v textu oporu. Nemluvě o tom, že když na počátku a na konci přiletí měšec a Cassius (oproti Shakespearovi zde vrcholně proradný) ho popadne, je to příliš polopatické, než aby to mohlo věrohodně otevřít další vrstvu výkladu.
A tak se to má s divadelností celé inscenace, režie nejde dál než k pofidérním ilustracím sdělovaného. Stropnický nedokáže téma sevřít do divadelního tvaru jasného stylu, který by našel rafinovanější metaforiku. Místo toho doslova vyrábí neskutečné nápady, což se promítá i do hereckých výkonů. Má-li se znázornit, že Octavianus (Jiří Dvořák) je padouch, chroupe tento cynicky jablko, přičemž rozhoduje o likvidaci protivníků. Jinak je ovšem Dvořák jeden z mála, který nepůsobí jako nechtěná karikatura, naopak postavě vtiskl ostrost a nadhled. Ivanu Řezáčovi (Cassius) velice prospěje, když zvládne předepsané záchvaty věrolomné lstivosti a najde civilnější polohu, která konečně něco vypoví i o jeho duši. Brutus Daniela Bambase působí poněkud prázdně a většinou dlí v poloze hysterika. Nijak zvlášť nezaujme ani Jan Šťastný jako Antonius. Slavný monolog odříká se solidní technikou, ale určitě nestrhne. Pavel Rímský jako Caesar volí nicneříkající polohu nadutého a nesnesitelně žoviálního tyrana.
Kapitola sama pro sebe je parta mladých herců, kteří doplňují skupinu vzbouřenců. Dostanou-li se ke slovu, amatérsky deklamují a jinak na jevišti neuměle postávají, popocházejí a gestikulují.
Dunění bubnů, pokřikování herců z hlediště, zlatovlasý andílek tulící se k nohám starého i nového tyrana, Caesar přicházející ze záhrobí, to vše jsou nezajímavé režijní postupy a ilustrace, které na tak těžkou látku nestačí. Snad nejhorší je vraždění: bodání a škrcení se odehrává v tak silné expresi, že se překlápí do nechtěné komických výjevů. Vrahové Caesara se například nutně musí pomazat „červenou“ jak Indiáni na válečné stezce. Stejně se to má s mladými spiklenci, kteří páchají sebevraždu. Zmizí v nasvícených stanech, kde nejprve naříkají, ale není úplně jasné, zda je nestihla náhlá žaludeční nevolnost. Posléze vyheknou naposledy, což režie doprovodí zřícením stanů. To jsou prostě dětinské nápady, které s invenční režií nemají nic společného.
Martin Stropnický se také domnívá, že převratnost pojetí nějak souvisí s tím, jestli jsou herci navlečeni do historických kostýmů nebo do současných oděvů. Aspoň se tak vyjádřil v rozhlase. A tak hercům ponechal antické tógy, suknice, sandály a jiné propriety. Ve spojení s obligátními fragmenty antické architektury na scéně se tak ke slovu dostává realisticky vyčpělé a patosem dunící uchopení celé tragédie, což režie jen marně maskuje výše zmíněnými vykloubenými nápady. A že si na Vinohradech dali tu práci, aby se premiéra Caesara odehrála na březnové Idy, jako kdysi skutečný mord, bylo nakonec všem platné jako mrtvému zimník.
***
Wiliam Shakespeare: Caesar
Překlad: Martin Hilský Úprava a režie: Martin Stropnický Scéna a návrhy kostýmů: Martin Chocholoušek Divadlo na Vinohradech, 15. 3.
