Dnes o módní ikoně Kaddáfím a obyčejných lidech
Tento týden se nic nestalo. Tedy ono se toho v hudbě pořád děje nepřeberně, ale někdy to je spíš na sprchu krátkých zpráv než na jednu dlouhou. Ačkoli: někdy se mnoha zvěstmi nese společné téma – třeba když se zas a znova někdo zaštiťuje obyčejnými lidmi. Co to s nimi všichni mají?!
Suzanne Vega vydala skromně album Close-Up Vol. 1 – Love Songs u menší britské firmy Cooking Vinyl: skrze snímky svých známých písní, naskicovaných tentokrát jen s kytarou, míří do folkové komunity, ze které vzešla. Počátkem osmdesátých let patřila k písničkářskému workshopu v Greenwich Village, jehož členové měli jedinou povinnost: každý týden přinést na setkání novou píseň. Tomu se podobá současný projekt zpěváka Jona Bodena: na webové stránce A Folk Song A Day zveřejňuje každý den novou nahrávku lidové písně z anglických a amerických zpěvníků. Prý by tak rád nabídl zdroj pro všechny, kdo si chtějí častěji zpívat, a pozdvihl tak prapor obyčejného zpívání, které v šedesátých a sedmdesátých letech přece jen slýchal častěji. Boden není neznámý snaživý debutant: jen pro shakespearovské divadlo ve Stratfordu napsal hudbu pro představení Hamleta a Kupce benátského.
Klíčový výraz „obyčejní lidé“ lze aktuálně vztáhnout i na Prince: třiatřicáté album 20Ten vydal nikoli do hudebních prodejen, ale laikům do trafik: pouze jako přílohu novin a jiných tištěných médií. V době nejistých prodejů je to důvtipné: za desku mu neplatí posluchači, ale britští, belgičtí či nizozemští vydavatelé, kteří si album licencují. Když si vezmeme, že německá verze časopisu Rolling Stone s Princovým albem (a ještě druhým kompaktem) stojí běžných 6,99 eura, vyjde nám, že publikum dostává takovýhle typ alba víceméně zadarmo: připomene se tak Princovo evropské turné, takže Mistr příliš netratí. (Album má rozporuplné recenze: část je velmi příznivá a mluví o jednom z nejlepších alb, jinde se píše o nudě.) Příslušností k řadovým obyvatelům Blízkého a Středního východu se prokazuje M. I. A., která ani v časopise Interview nepromarnila šanci ukázat Západu, že se dá uvažovat zgruntu jinak. „Módní idol? Skutečná módní ikona je pro mě plukovník Kaddáfí,“ pravila a upřesnila, že ho pokládá za nejlépe oblékaného muže světa. Když o pár odstavců později řekne, že se nechce dopouštět kontroverzních výroků, protože „kontroverznost je loňská záležitost, prostě totálně out“, nezbývá než ocenit hravost, s níž buduje svou image.
Vášeň, ale i chmurné vyhlídky „obyčejných lidí“ ukazuje nový americký film I Need That Record!, který portrétuje boj amerických prodejen s hudbou o přežití. Společnost Clear Channel dnes vlastní deset procent všech rozhlasových stanic v USA a vydláždila je unifikovanými playlisty: to k zájmu o „hudbu všeho druhu“ nepřispívá. Thurston Moore nebo Noam Chomsky přirovnávají ve filmu unifikované velké digitální prodejce k supermarketům, které vytlačily drobné zelináře. „Systém je nastavený pro izolovaná, osamělá individua,“ líčí Chomsky vizi, kterak si pohodlně ze svých kobek budeme objednávat a stahovat, aniž bychom se někdy potkali s komunitou lidí kolem muziky.
Úvah o tom, jak „obyčejného člověka“ oslovit, prokouknout, nebo zmanipulovat, je v dnešní hudbě plno. Je to jako dychtění po receptu na kámen mudrců: jak se stát na hudebním poli výrobcem chleba nebo toaletního papíru, jak kápnout na něco, co potřebuje každý? Když hvězdný hiphoper a producent Kanye West řekl, že pro chystané album se inspiroval skupinou Radiohead a Trentem Reznorem, novináři mysleli, že chce po jejich vzoru rozdávat album za cenu, jakou si lidé sami určí. Ale West měl na mysli inspiraci textařskou: psát jako oni texty naprosto abstraktní, které ale oslovují davy.
Jen jestli to Thomu Yorkovi a Reznorovi náhodou nešlo proto, že to předem neplánovali.
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
