Divadlo v totalitním systému je druhý pokus o knižní zhodnocení let 1945–1989 na českém jevišti. Druhý pokus ve svobodných poměrech a bez ideologického diktátu. Výsledek je ale opět lehce rozpačitý.
Revizí a přepracováním publikace o českém divadle v letech 1945–89, která nyní vyšla pod novým názvem Divadlo v totalitním systému, si Vladimír Just na sebe vzal olbřímí úkol. I když si k této práci přizval zkušeného kolegu, dalšího historika a teatrologa Františka Knoppa, naložili si oba pánové víc, než bylo v jejich silách. Je zjevné, že miniaturní tým vykonal neobyčejné množství práce, poctivě vše znovu hodnotil a revidoval. Řada věcí tak byla opravena, přečetné výtky oponentů prvního vydání zváženy a některé i zapracovány, doplněna i další fakta. Vladimír Just uvádí, že celkově ověřili deset tisíc dat, k nimž přibyla další tisícovka. Některé sporné momenty a nedostatky však zůstaly (a je otázka, zda je vůbec lze v této formě eliminovat) a také se při obrovském nárůstu údajů logicky objevily nové nepřesnosti.
Jak hodnotit totalitu Celá záležitost má počátek v roce 1995, kdy Kabinet pro studium českého divadla a Divadelní ústav vydaly publikaci s názvem Česká divadelní kultura 1945–1989 v datech a souvislostech. Kniha byla rozdělena do dvou částí: Tezí a Kalendária. Teze tvořily soubor statí několika autorů, které mapovaly dané období podle nové periodizace, Kalendárium pak chronologicky řazené údaje z divadelního, politického a kulturněpolitického dění doma i v zahraničí. Jakmile kniha vyšla, divadelní obec ji podrobila nesmlouvavé kritice. A z velké části oprávněné, chyby a zkreslení práci znehodnocovaly. Potřeba nové historiografické práce, která by ve svobodných podmínkách zhodnotila zmíněné období bez ideologické knuty, vyvstala záhy po listopadu. Nová práce byla ale spíš zklamáním a nemohla se ani měřit s čtyřsvazkovými Dějinami českého divadla, které vznikly v redakci Františka Černého (Praha, Academia, dokončeno 1983). Ty končí rokem 1945 a přes marxistická východiska zůstávají v rovině faktografie nedostižné, což platí i o fotografické a dokumentační části. Záhy po vydání nové publikace se tedy začalo hovořit o nutnosti další opravené verze. Ta je tedy nyní, po šestnácti letech na světě. Má pevnou vazbu a vypadá velmi impozantně. Je značně rozšířená, ale převzala předchozí strukturu.
Někteří budou Vladimíru Justovi možná vyčítat, že v nové publikaci začal sumarizací kritických reakcí na první vydání. Nebývá to zvykem, ale podařilo se mu tak seskládat zajímavé spektrum názorů na dějiny divadla z poloviny 90. let, tedy doby, která se teprve učila střízlivému vyrovnávání se s minulostí. Některé reakce až komicky prozrazují, jaké jsou a byly ideové postoje oponentů. Hodně se například diskutovalo o tom, zda autoři neposkytují výklad dějin jako noví moralizátoři a kádrováci, Josef Herman psal o knize jako o rozzlobené obžalobě komunistického režimu a o tom, že promítání teze o zavrženíhodnosti totalitního režimu komunistického typu do hodnocení všech jevů výsledek opět zdeformuje. Tato okázalá potřeba přísné korektnosti ovšem kulhá na obě nohy, vykládat věci jen v logice doby prostě nelze. Je přímo povinností z dnešního hlediska rozlišit, co znamenalo skutečnou kvalitu a co jenom sloužilo režimu. Vždyť všechny totality postihovaly vždy především ty umělce, kteří se pravdivě snažili vyjádřit obraz doby. Just také trefně připomíná, že když se touto objektivní logikou doby začnou vysvětlovat zločiny německého nacionálního socialismu, okamžitě se všichni zastánci této metody ohradí. Mnohem srozumitelněji než Herman na tento problém upozornila Eva Stehlíková, která také kritizovala způsob výběru inscenací do Kalendária.
Popularita byla pro soudruhy nedůležitá Tento problém se bohužel částečně přenesl i do nového vydání, kritéria výběru zůstávají i nadále nejasná. A to zejména na oblasti, což svědčí o kusých znalostech této specifiky. Tyto nedostatky by šlo aspoň zčásti odstranit zainteresováním „venkovských“ dramaturgů a režisérů, kteří by mohli upozornit na důležité inscenace. A tyto údaje by si pak editoři sami přebrali. V Kalendáriu tak vedle profilových titulů najdeme mnohokrát „melouchy“ a běžné repertoárové kusy. Docela vážným nedostatkem pak je chybějící údaj o českých premiérách.
I v textech přetrvala některá zkreslení, píše-li Just o tom, že se české divadlo dlouholetým soužitím s totalitou naučilo obranným mechanismům, nelze než souhlasit, ale metody by se měly nazývat pravými jmény. Například Miloš Kirschner si své stabilní šéfovské postavení v Divadle Spejbla a Hurvínka neudržel ani tak popularitou a tím, že po roce 1968 zvládl prověrky, ale hlavně tím, že býval zván na společenské události k soudruhu Husákovi. Tak uchránil divadlo, a nebyl zdaleka jediný. Ani v Liberci nebyl žádný „vzácný prostor v rámci nomenklaturního sevření“, jak se píše. Byla tu situace stejná jako všude jinde, hned počátkem 70. let vyletěl z postu ředitele Ivan Glanc, Zdeněk Hořínek sebezáchovně prchl do Prahy, dramaturg Jaroslav Král byl částečně odstaven a mladí divadelníci, kteří sem přišli, měli potíží dost. Popularita, kterou Just několikrát argumentuje, byla soudruhům ukradená, buď se jim hodilo někoho ve funkci ponechat, nebo ne. (Mimochodem: ředitel Naivního divadla byl Oldřich Augusta, nikoliv herec Karel Augusta, a Ypsilonka neměla samostatnou budovu, o své působiště se dělila s Naivním divadlem.)
Absence důležitých údajů a překroucená hodnocení v případě regionálních scén se ale táhnou celou knihou – například v Divadle pracujících v Gottwaldově chybí, že zde k Hajdově éře významnou měrou v 70. letech přispěl Milan Lukeš jako překladatel a dramaturg na zapřenou, ve výčtu jmen chybí kmenový dramaturg Miroslav Plešák i výtvarník Josef Jelínek. Když se posuneme do Hradce Králové, vypadlo tu zase jméno dramaturgyně Marie Bokové, která se podílela na Grossmanově éře, pak teprve dorazil mladý Jaroslav Etlík, kterého autoři neopomněli. To je to, o čem psal Zdeněk Hedbávný, když první knize vytýkal, že pouhé zveřejnění nebo nezveřejnění jakéhokoliv faktu z moderních dějin českého divadla cítí ti, kteří je vytvářeli, jako hodnocení, tedy přijetí či nepřijetí. A dodává, že publikace je i o tom, jaký smysl měl život stovek a tisíců lidí, jeho tvůrců. Když na straně 122 čteme výčet dramaturgů – je jich jenom část z těch, kteří operovali na domácích scénách. Podle čeho byli asi vybráni tak, jak si kdo vzpomněl?
Dvě bomby ve Vinohradském divadle nestály za zmínku Již Eva Stehlíková vytýkala prvnímu vydání, že v něm chybí české oběti 2. světové války. Autoři tedy Kalendárium prodloužili před květen 1945. Ovšem hned v únoru 1945 si přečteme, kolik lidí zahynulo v Drážďanech, zatímco o českých obětech angloamerického náletu na Prahu ani slovo. Mylně se zde také píše, že vyhořel sklad dekorací Národního divadla na Vinohradech – byl totiž u Apolináře. Zcela chybí, že tehdy Vinohradským divadlem prolétly dvě bomby. Poničily zdi, stropy a jeviště, ale nevybuchly. I přes zákaz začali zaměstnanci divadla následky sami hned odstraňovat. Tak událost líčí František Hais v knize vzpomínek na divadlo za protektorátu Theatre (Praha 1965) .
Kniha Divadlo v totalitním systému má bezmála sedm set stran a zahrnuje úctyhodné kvantum informací. A bohužel opět obsahuje řadu chyb. Vše se odvíjí od toho, že dva lidé nemohou takové penzum dat ohlídat. Nezvyklé je i to, že hodnotící studie z prvního vydání převzal se svolením jejich autorů Vladimír Just a zapracoval je do svého textu. To celou věc ještě znejasnilo. Vždyť nikdo nemůže být odborník na všechno a být všude. V knize je řada pasáží, na nichž je vidět, že se vařilo z vody, protože chyběly věrohodné informace. I proto měl vzniknout široký tým spolupracovníků jako kdysi při „academických“ Dějinách českého divadla, mělo se ještě víc konzultovat s žijícími pamětníky. Sporné je i to, zda mělo vzniknout přepracované vydání, a ne rovnou vyčerpávající syntéza. Čas totiž kvapí, už by pomalu bylo třeba zpracovat léta 1990–2010, a to ani nemluvě o celých dějinách českého divadla. Komplexní dílo srovnatelné s citovanými čtyřmi díly z 80. let, které by nebylo zatížené marxismem, nemáme, i když vzniklo pár encyklopedií a prací (například slovník Česká divadla, skripta Jana Císaře).
Na závěr ještě jedno pošťouchnutí v podobě otázky, kam se vytratilo slovenské divadlo. Vždyť v daném období byly české a slovenské scény součástí jedné divadelní kultury a jejich provázanost trvá. Pominutí a nevysvětlení této skutečnosti také zbytečně zkresluje.
Vladimír Just: Divadlo v totalitním systému
Academia 2010, Praha, 677 stran
