Sobota 24. července 2021, svátek má Kristýna
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Anorexie? Ne, děkuji

Česko

Zatímco svět bojuje proti anorexii, módní časopisy plné vychrtlých těl se prodávají o sto šest. Jak to?

Probudil jsem se do nádherného nedělního rána, a protože jsem měl po dlouhé době volno, pevně jsem se rozhodl, že si tohle dopoledne budu opravdu užívat - přečtu si noviny a udělám si nějakou opravdu skvělou snídani na balkoně. Na másle smažím cibulku, přidávám čtyři vejce a z trouby už mezitím začíná vonět francouzská bageta.

Mé první sousto bylo opravdu vynikající. Jenže pak jsem začal listovat novinami a časopisy. Ze všech na mě hrozivě vykukovaly fotografie na kost vyhublých anorektických dívek, a dokonce i chlapců, kteří to poněkud přehnali s dietou. Okamžitě mě přešla chuť. Kosti potažené kůží s bledým mrtvolným nádechem opravdu nejsou tím, na co bych se chtěl koukat při báječné snídani.

Fuj! Špeky! Pryč!

Od té doby, co ve Francii prošel prvním čtením v parlamentu návrh zákona, který trestá dvěma lety vězení a pokutou okolo 800 000 korun všechny, kdo budou podněcovat k anorexii, však v novinách není takřka nic jiného. Jaký je ale vlastně rozdíl mezi podněcováním k anorexii a seriózní prezentací současného ideálu krásy?

Ve světě módních časopisů se pohybuji už třetí rok a musím říci, že lidé, kteří tyto časopisy vytvářejí - a myslím i sebe -, nejsou úplně normální. Dodnes si vybavuji moment, kdy mi má bývalá šéfredaktorka vrátila na stůl hotovou módní stránku s tím, že modelka na fotografii je příliš tlustá. Přesněji řečeno stránku označila nápisem: „Fuj! Špeky! Pryč!“

Modelka byla krásná, štíhlá a mé tehdy laické oko žádný špek nevidělo. Až po pár minutách zírání na krásné dívčí tělo jsem uviděl červenou fixou označené ono „špekaté“ místo. Bylo na paži a možná ho někteří z vás znají pod pojmem tramvajový sval.

Tukové polštáře prostě na stránkách lifestylového časopisu nebyly žádané. „Ty by ses chtěl na tohle koukat?“ ptala se mě tenkrát šéfredaktorka. Zatímco jednou rukou listovala módním editorialem, ve kterém hlavní roli hrála plnoštíhlá modelka, v druhé držela žloutkový větrník, který si dopřávala s pravidelnou přesností téměř každý den.

Snad právě proto, že stylisté, redaktoři a módní návrháři vyžadují po modelingových agenturách extrémně štíhlé modelky, jsou v jejich nabídkách přesně takové. Rok se s rokem sešel a já dnes spolupracuji s novou šéfredaktorkou, která chce mít na stránkách svého časopisu pouze modelky slovanských tvarů, které mají konfekční velikost minimálně 40. Možná nad tímto přístupem zajásáte a možná by jásali i politici ve Francii, ale věřte mi, že pro mě je tahle práce opravdu za trest.

Zkuste obléct modelku s velikostí 48!

Štíhlá modelka má dokonalou postavu pro prezentaci oblečení. Vypadá v něm skvěle, umí prodat i oděvy nelichotivých střihů, a co je důležité, vejde se téměř do všeho. Když se k -tomu přidá dokonalý make-up a dobrý fotograf, geniální fotky jsou na světě. A upřímně řečeno, proč si miliony lidí po celém světě kupují Vogue či Elle? Právě kvůli nim.

Co si však počít s modelkou velikosti 48? Už jen sehnat modelky a oblečení těchto velikostí je velký problém, natož sladit styl celého módního projektu. Když se však jen trochu snažíte, dílo se podaří. Jaké vás však čeká překvapení, když oblečení, kvůli němuž jste několik dní potili krev, obléknete na modelku a ona v něm vypadá jako špekáček? V tu chvíli si vždycky vzpomenu na svou bývalou šéfredaktorku: „A na tohle by ses chtěl koukat?“ Je jasné, že díky fotografovi a dobrým retušérům každý špekáček ve výsledku vypadá jako nádherná nadpozemská bytost, ale když už tedy chceme realitu, proč ji tak úzkostlivě maskujeme?

Jen dobré spalování?

Když se o problému anorexie v modelingu budete bavit s lidmi z modelingových agentur, řeknou vám, že jde jen o nafouklou bublinu a většina dívek má prostě jen dobrý metabolismus. Lékaři budou naopak tvrdit, že k extrémní štíhlosti vede jen urputná cesta bez jídla a potřebných živin. A co na to samotné modelky? Většinou odpovídají velmi podobně. „Já si klidně dám svíčkovou se šesti a zajím to čokoládovým dortem. Jednou za čas to neuškodí. Když jsem byla malá, hrála jsem závodně volejbal a od té doby mám dobré spalování,“ prozradila mi krásná blondýnka Bára Šefrnová z agentury Elite Model.

Pokud se nad tvrzením všech tří stran zamyslím, je jasné, že každá z nich má svým způsobem pravdu. Okamžitě mi však v této souvislosti přichází na mysl onen francouzský návrh zákona. Pokud se za podněcování k anorexii bude považovat současná prezentace módy, hrozí, že pokud bude zákon schválen, věznice budou narvané k prasknutí - módními návrháři počínaje a čtenáři módních časopisů konče.

Ti všichni totiž podporují kult štíhlosti, krásy a dokonalosti. Kdyby si návrháři i čtenáři žádali něco jiného, časopisy by razantně změnily svou podobu. Z titulní strany by se usmívala plnoštíhlá neretušovaná celebrita bez make-upu, kolem níž by neonově zářily titulky typu: „Sádlo dělá hezká těla - 99 receptů pro sexy postavu“, reklamy světoznámých módních značek by prezentovaly velikosti XXL a módní editorialy by zobrazovaly skutečnou realitu.

Ale řekněte upřímně, vy byste se chtěli na něco takového koukat? A co by si počaly nebohé modelky, které mají prostě jen „smůlu“ na rychlý metabolismus? Když jsem svým rodičům nedávno ukazoval modelku, kterou jsem si vybral pro focení nejnovějšího editorialu, má matka se skácela do křesla s výkřikem: „Pane Bože! Vždyť je to nějaká anorektička! To nemůžeš myslet vážně!“ Nutno dodat, že dívka byla opět krásná, přirozeně štíhlá (velikost 38) a v očích měla jiskru, která anorektičkám ve většině případů chybí. Nevěřícně jsem se na svou matku zadíval a opět jsem si vzpomněl na svou bývalou šéfredaktorku. Zbláznila se má matka pod vlivem protianorektické kampaně, nebo jsem se po třech letech v módním byznysu zbláznil já? Štíhlost přeci není synonymum anorexie.

Anorexie JE problém. Nepopírám ani to, že modeling je jedním z nejnebezpečnějších prostředí v této problematice. Ideál krásy se však vyvíjí celá staletí a mění se jen velmi pomalu. V současnosti je jím štíhlá silueta a žádný zákon ani fotografie kostlivců potažených kůží v denním tisku s tím nic neudělají. Ostatně já nevím jak vy, ale já jdu dojíst svou vaječnou omeletu a prohlížet si nádherné módní fotky v časopise GQ Style. Možná budu nad fotkami vysportovaných štíhlých modelů zpytovat svědomí a slibovat si, že už nikdy nestrčím do pusy svou oblíbenou oplatku Mila. U srdce mě však hřeje vědomí, že nic není tak dokonalé, jak to na křídovém papíře módních časopisů vypadá. Proto ani já se nebudu hnát za nereálnou dokonalostí.

Autor: