Pak, v osleplých letech, jsme se potkávali na konzervatoři. Mladí jsme se prodírali - s ještě mladšími - za poznáním, za pravdou, za jasnějším světlem...
Hned, jak jen to bylo možné, po sedmi letech, jsme se setkali v Národním divadle. Radovan hrál v Hrubínově Srpnové neděli vesnického poštmistra, samotáře, mudrlanta, zasazeného do odvěkých morálních hodnot, pečlivého obhájce spořádaného života, idealisty... Jenže v tehdejším parném srpnu bezmocně zahleděného do krásné paničky, která tu nedočkavě čeká na letním bytě na příjezd svého milence, neurotického básníka. Poštmistr Radovan byl bez sebe... rozpačitý, dojemný, nevtíravý, stydlivý, čitelný, prostě lidský.
Vzpomínám, s jakou obdivnou účastí se na generální zkoušce tetelilo ženské pokolení.
Ve Strakonickém dudákovi byl k nepoznání. Hrál mizeru, příživníka Vocilku, všeho schopného Čecha.
Postava narostla do nečekaných rozměrů.
Švandův pucflek, jakmile se ocitl v úzkých, se vztekle proměňoval v ničivého mstitele.
Byl přesvědčivý, nebezpečný, živý - člověk naruby.
Václav v Tylově Drahomíře. Postava přemýšlivá, rozjímavá, uzavřená do reflexí, napjatá trpělivostí, laskavá, vzdálená pozemskému ruchu.
V Čechovově Rackovi hrál Radovan vesnického učitele. Jednou jsme napočítali, že postavě dal básník jen dvacet sedm vět. A ten učitel byl celý člověk. Nešťastný, pokorný k osudu, laskavý k ženě, která z nešťastné lásky k jinému pije, o dítě se nestará...
Postava Františka Krále z Topolova Konce masopustu přišla na prkna jeviště rovnou z milovaných polí, z humen, z chléva, z jarního svítání, plná bolesti, starostlivá, zoufalá, ale královsky pevná. Jaká necitelnost, že tato hra byla zvenčí a bohužel i některými zevnitř opuštěna.
Po třiatřiceti letech jsme se v krásném Stavovském divadle setkali v Goethově Faustovi. Radovan přijal roli Divadelního ředitele. Ten se, ještě než začne představení, dohaduje se dvěma protagonisty, s Básníkem a Komikem, o hře, kterou budou hrát.
Předehra je už na světě přes dvě stě let a stále je jedovatě aktuální:
Básník (je u konce svých argumentací, zapřísahá se): V svém universu, v nitru svém, svět obrážím tajemným způsobem, jasnými tvary, vazbou, utříděně řád živelnosti dávám, stálé změně,já oživuji, rytmicky vše člením, harmonizuji tóny bez souznění. Čtu v minulém i dosud nevzniklém - Vrcholné lidství v básníkovi je. Komik (bez milosti básníka pokořuje, svou věcí je si naprosto jist) Kde berete vzor pro své lidství -v márnici, nebo vetešnictví?
To z prstu vycucané umění současné mládeži krev nezpění. Ředitel (bilancuje) Chci tedy zkusit, co se vzácné daří:
Změříme svůj talent s tím, co svedli staří!
Ať samo živé, činné, věčné bytí vás láskou zahrne v svém obětí. Myšlenkou zkuste natrvalo chytit míhavé jevy, než vám uletí.
Zač stojí autor, když se neosmělí svět na divadle ukázat, a celý vlomit se do nebes, strhnout je k Zemi, propátrat, zkusit kdeco mezi tím? (Přeložil Karel Kraus, kráceno) Apely podobných obsahů vysílal Lukavský často; na zkouškách, na schůzích, někdy i na rampě. Král.
