Ostatně celý spisovatelčin životní příběh je čímkoli jiným než typickým osudem do průměru zapadající frankofonní Belgičanky. Narodila se v japonském městě Kóbe, kde její otec, baron Nothomb, právě zastával funkci velvyslance. Poté následovaly další „diplomatické přesuny“ - Čína, USA, Laos, Barma, Bangladéš, takže s Evropou se Amélie začala seznamovat teprve ve svých sedmnácti letech.
Do bruselského univerzitního prostředí však tato výstřední aristokratka nikdy nezapadla a v rámci „západní civilizace“ se vůbec cítila jako nikým nezvaný host. Ve snaze zapustit nějaké kořeny alespoň ve své rodné zemi vycházejícího slunce tedy začala pracovat jako tlumočnice v prestižní japonské firmě. Tam však zase narazila na nesnesitelně ponižující šikanu ze strany rafinovaně sadistických nadřízených. Paradoxně právě humorné vylíčení otřesných poměrů v japonské zaměstnanecké hierarchii, které Nothombová předvedla v devátém románu Strach a chvění (1999, zfilmováno 2003), vyneslo této již dříve komerčně úspěšné autorce Velkou cenu Francouzské akademie a otevřelo jí brány knižních trhů celého světa.
Nemusíme zbytečně přemýšlet Dnes je Amélie Nothombová bezkonkurenčně nejčtenější belgickou spisovatelkou. Podle vlastních slov „v bolestech rodí“ v průměru tři romány ročně, ale vydává z nich „jen“ jeden, zatímco zbylé rukopisy shromažduje u notáře, aby mohly být po smrti pohřbeny společně s jejím tělem. O již vydané tvorbě pak hojně diskutuje v televizních debatách, kam v rámci sebepropagace přichází vždy pečlivě vystrojena - černé obleky, bíle napudrovaný obličej s krvavými rty, gigantické klobouky.
Zatímco autorčiny skalní fanoušky tento „halloween look“ uvádí v nadšení, akademická obec spíše kroutí hlavou nad neustále se snižující kvalitou jejích sériově vyráběných románů.
Antikrista bohužel není výjimkou. I když temně výhrůžný název a základní dějové schéma spočívající v poněkud sadomasochistickém vztahu mezi nesmělou šestnáctiletou Blanche a její stejně starou spolužačkou Kristou, nadměrně průbojnou a krutě manipulátorskou školní krasavicí, slibují mnohem více, kniha má k avizovanému ponoru do duše dospívajících zhruba stejně daleko jako průměrný fotoromán z časopisu Bravo.
Postavy jsou až karikaturálně schematické, děj snadno předvídatelný, dialogy až na pár zábavnějších momentů vyznívají spíše jalově. A co se týče těžkopádných, nesnesitelně polopaticky vysvětlovaných slovních hříček, ty snad ani těžce komerční Nothombová nemohla myslet vážně! Například poté, co „bílou“ Blanche provizorně připraví o domov i o sebevědomí, stává se svůdná Krista démonickou „Antikristou“ bydlící v „Malmédy“ - ve francouzštině doslova „zlo mi říká“.
Na jednom z internetových diskusních fór frankofonních teenagerů jsem nedávno narazila na výmluvnou, byť nechtěně komickou reakci nadšeného čtenáře. Romány Nothombové jsou podle jeho názoru „úžasné“ v tom, že „pojednávají o závažných tématech“, ale zároveň „se u nich nemusí zbytečně přemýšlet“. Nejsem si jistá, zda podobný soud je v literárních kruzích tou nejlepší reklamou, nicméně chlapec to vystihl celkem správně.
HODNOCENÍ LN ***** Amélie Nothombová: Antikrista
Přeložila Jarmila Fialová Garamond, Praha 2007, 136 stran
