Na Blízkém východě probíhá největší změna za půlstoletí. Dokážeme na ni reagovat?
Arabové nikdy nepromarní příležitost promarnit příležitost. Bonmot izraelského ministra zahraničí Ebana se stal světovou hláškou. Eban ho pronesl v prosinci 1973, ale dodnes se jím vyjadřuje široce sdílené přesvědčení: že vše v arabském světě zůstává při starém. Že arabský svět by byl dohromady silný, ale nikdy nevystoupí jako celek. Že v něm vždy převáží partikulární zájmy, takže my - Západ - vždy můžeme jednat s tím či oním diktátorem, neboť jeho potenciální spojenci jsou s ním právě na kordy, prostě promarnili příležitost.
Nyní po pádu režimů v Tunisku a Egyptě, násilnostech v Libyi a neklidu v celém regionu máme pocit, jako by Arabové poprvé příležitost nepromeškali. Naopak. Chopili se jí s takovou vervou, že z nich jde strach. Blízký východ zažívá největší přelom za posledních šedesát let, největší změnu od revolucí, jež vynesly k moci mladé „pokrokové“ důstojníky. Dokážeme na změnu reagovat a aspoň trochu ji ovlivnit? Máme byť jen představu, kdo tam co uvádí do pohybu?
To jsou nejdůležitější otázky dneška. V Káhiře, Tunisu, Tripolisu i jinde se totiž rozdávají karty na příští desítky let. Při novém rozdávání karet jsou vždy nejnápadnější hrozby. Právě ty cítíme jako první - třeba oslabení bezpečnosti Izraele a posílení vlivu Íránu. Ale propadnemeli předem alarmismu, můžeme sami promarnit příležitost k záchraně toho, co se z dosavadního řádu zachránit dá.
Alžírsko varuje i po dvaceti letech Zhroucení stabilních diktatur nabízí de facto tři scénáře: za prvé, demokratizaci arabských zemí po vzoru středovýchodní Evropy po roce 1989. Za druhé, živelný nástup dosud potlačovaných islamistů toužících po světovém kalifátu. Za třetí, správu v rukou armád, které - po vzoru Turecka z druhé poloviny 20. století -ohlídají sekulární charakter států. A tu nechávají alarmisté hádat: který z těch scénářů má největší šanci a zároveň představuje největší hrozbu? No jistě, po svobodných volbách samozřejmě ten nejhorší.
Ta hrozba je reálná už proto, že v Alžírsku se před dvaceti lety stala skutečností. Kdyby tam armáda už hotové volby neanulovala, absolutní moc by získali radikálové, ba hrdlořezové. A i když armáda zasáhla, Alžírsko se ocitlo v letité občanské válce vedené islamisty - počet obětí šel do desítek tisíc. Ale je takový scénář univerzální, ba jediný možný?
Z toho, co se děje v Tunisku a Egyptě, na to zatím soudit nelze. Jenže alarmista odpoví ANO a snese důkazy. Třeba ocituje teologické argumenty egyptského klerika Karadávího z jeho knihy Fatva o Palestině: „Palestinci nemají pravomoc rozhodovat o osudu Jeruzaléma, aniž by zohlednili názor muslimů všude ve světě. Z toho vyplývá povinnost každého muslima, ať se nachází kdekoliv, bránit Jeruzalém a mešitu Al Aksá.“ Uvolňují revoluce cestu těmto idejím do médií, do parlamentu, do vlády? Pak není co řešit. Pak stačí vystavět hráz mezi Evropu a tento svět. Ta argumentace nemá chybu - ale je jediná správná, ba jediná možná? Nezakrývá varianty, které lze považovat za příležitost? Zatím totiž nikdo na Západě neví, kolik voličů v Egyptě, Tunisku či Libyi za těmito myšlenkami stojí, zda jsou okrajové, nebo většinové.
Stejně tak ovšem nevíme, nakolik většinové jsou myšlenky, jež hájí arabský politolog Šiblí Telámí působící v USA. Podle Telámího je egyptská revoluce noční můrou Usámy bin Ládina. Právě Usáma léta tvrdí, že stačí svrhnout prohnilé režimy, stačí, aby se ke slovu dostal lid, a cesta ke kalifátu bude volná. Vida, prohnilý režim padl, a je to jinak. Kdyby revolucionáři neuspěli, říká Telámí, jejich frustraci by přikrmovala Al Kajda. Kdyby uspěli, apel Al Kajdy bude znít jaksi dutě.
Lomoz alarmistů právě tohle nuancované vidění zakrývá. Diktatury, které teď padly či padají, byly k otřesu zralé už dávno - jinak by to nešlo tak snadno. Takže i kdyby se teď nakrásně udržely coby stabilní opory Západu, za pár let by byl výbuch o to silnější.
Hlavní problém Západu je v tom, že na dosavadní model si navykl jako na definitivní. Západ potírá Usámu s jeho teroristy a arabští diktátoři potírají islamisty pronikající do domácí politiky. Naučili jsme se s tím žít a diktátory opečovávat. A teď to má být jinak? Teď si máme přiznat, že investice do Euromedu (Unie pro Středomoří) byly vyhozené? To je problém.
Pro Izrael mělo partnerství s diktátory racionalitu, jak vysvětluje politolog Moše Arens. Když Izrael uzavíral mírové smlouvy, žádal dvě podmínky - aby mír ukončil veškeré nároky vůči němu a aby dotyčný stát potíral protiizraelské aktivity vycházející z jeho území. Tyto podmínky šlo dohodnout s diktátory (Egypt, Jordánsko), ale ne s demokraticky zvolenými vládami. O. k., to lze pochopit, ale co získala partnerstvím s diktátory Evropa?
Z dnešního pohledu to vypadá, že Evropa nezískala nic, a navíc dospěla k přesvědčení, že arabská demokracie je hrozbou sama o sobě. Alarmisté zleva i zprava tvrdí, že svobodné volby přivedou k moci ty, kteří se opírají o islám. Tím nejenom vytěsňují možné partnery v Egyptě i příležitosti, ale i sugerují, že islám jako světové náboženství (1,3 miliardy vyznavačů) je s demokracií neslučitelný. Proti tomu je Geert Wilders slabý odvar. Proč ho pak tedy vnímat jako ďábla a extremistu?
***
Diktatury, které teď padly či padají, byly k otřesu zralé už dávno - jinak by to nešlo tak snadno. Takže i kdyby se teď nakrásně udržely coby stabilní opory Západu, za pár let by byl výbuch o to silnější.
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, e-mail: zbynek.petracek@lidovky.cz komentátor LN
