Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Archangelsk je zvláštní jméno

Česko

Trumpetista Erik Truffaz vydal znamenitou písničkovou desku, na turné ovšem vyjel bez zpěváka

Kvarteto francouzského trumpetisty Erika Truffaze i tentokrát v Praze rozehrálo mistrnou hru s dynamikou - od atmosférických pasáží, v nichž Truffaz lehce rozostřeným tónem jemně maluje, kapela postupně buduje napětí až do chvíle, kdy se trubka v rukou muže s pohledem upřeným vzhůru stane pojistným ventilem a zachrání sál před explozí. Skvěle sehraní spoluhráči nabízejí divácky vděčné bonusy: bubeníkův jazzový scat přechází v klauniádu s vykloktáváním hrdla a mršením zvuku elektronickou krabičkou... Když se po hodině a půl čtveřice loučí instrumentální verzí „vzdychací“ písně Je t’aime moi non plus od Serge Gainsbourga a Jane Birkinové, sál večer ocení nadšeným potleskem a jekotem. Jestli je právě tohle ještě jazz, tu nikoho netrápí.

Starému rytmu ucho nerozumí

Neustálé přirovnávání k Milesi Davisovi je v Truffazově případě značně omleté, on sám ovšem tohle úporné klišé nepovažuje za nic otravnějšího než přehnanou poklonu. „Mohou mě srovnávat s horšími muzikanty,“ směje se štíhlý muž se strništěm šedivých vousů. „Přirovnání k Milesovi mi přijde, asi jako kdybych vás srovnal s Dostojevským. Jen hraju takovou muziku, jaký jsem.“

V obchodě je všech jedenáct Truffazových alb ve škatulce „jazz“, už jen proto, že téměř deset let vydává u renomované značky Blue Note. Jak ovšem sám říká, kvartet nesoucí jeho jméno je pro striktně jazzové muzikanty popová kapela. Truffaz jako jeden z prvních spojil improvizaci se soudobými klubovými rytmy včetně drum’n’bassu a hip hopu, aniž by pokroutil podstatu jazzu jako svobodně improvizované hudby.

„Nehraj tak dlouhé sólo, raději melodie,“ říká mu se smíchem jeden z muzikantů v krátkém filmu o natáčení posledního alba, nazvaného Arkhangelsk. „Jenomže i většina mých desek je taková, nehrajeme jedno sólo za druhým jako ve stylově čistém jazzu. Vždyť nejsme Američané, přicházíme z jiné kultury,“ namítá Truffaz za sebe a za své dlouholeté spoluhráče, klávesistu Patrika Mullera, basistu Marcella Giulianiho a bubeníka Marka Erbettu. „Můžete zachovat improvizaci a jazzovou atmosféru, jen jim dáte nový druh rytmu, což děláme už od desky The Dawn,“ říká o albu z roku 1998.

„Právě rytmus je pro mě dnes nejzajímavější. Pravověrný jazz i dnes často používá rytmus ze šedesátých, ale i padesátých, nebo dokonce čtyřicátých let, jenomže lidé dnes už nic takového v rádiu neslyší. To máte jako s řečí - když je vám cizí, nic nechápete.“ Na nepochopení si ani u nás ovšem Truffaz stěžovat nemůže - koncert v Akropoli byl vyprodaný, také o den dříve v Brně bylo podle jednoho z místních v klubu Fléda „nechutně narváno“. Večer měl jedinou slabinu - nepočítáme-li řídké chvíle, kdy „vařící“ rytmika podporovaná klávesami se zkresleným zvukem elektrické kytary připomínala obyčejný rock. Dalo se ale čekat, že se prozatím „nejpísničkovější“ deska Arkhangelsk znatelněji projeví v programu, třeba tím, že si kapela přizve hostujícího zpěváka.

Právě účastí tří mužů za mikrofonem si kvarteto na letošním albu vykolíkovalo nové pole působnosti coby výtečná doprovodná kapela ve službách lidského hlasu.

Stálým hostem je na posledních Truffazových deskách rapper Nya, zato poprvé se tu objeví výtečný anglický zpěvák Ed Harcourt a dávná francouzská popová hvězda Christophe. „Miluju jeho hlas, je velmi přirozený, navíc může zpívat v kterékoli poloze, každá nota krásně zní, zatímco většině francouzských zpěváků musíte přizpůsobit tóninu,“ říká Truffaz na adresu prvního z nich.

Eda Harcourta potkal v Paříži na koncertu k poctě trumpetisty Cheta Bakera. „Řekl, že s námi rád nahraje desku, jen prosil, abychom předtím nezkoušeli. To se mi líbí,“ pochvaluje si trumpetista, jenž pro Harcourta složil nejsilnější skladbu kolekce, zasněnou Red Cloud. Stejně ve studiu improvizoval i jednašedesátiletý Christophe. „Ve Francii je dost známý, měl dva obrovské hity. Znáte Aline?“ ptá se Truffaz na melodii z roku 1965 a začne notovat: „Et j’ai crié, crié, Aline! Krásná písnička... Potkal jsem ho před třemi lety, zeptal se mě, jestli spolu jednoho dne něco nenatočíme. Přišel do studia a neměl nic připraveného. Začali jsme o půlnoci a v šest ráno byla písnička hotová.“

Slova ke skladbám přibyla dodatečně. „Vybrousit písničky do čistého tvaru chvíli trvá, takže jsme půlroční práci už kvůli textům už neměnili, zato hudba ovlivnila zpěváky. Například k Red Cloud jsem složil melodii, měl jsem pro ni název a vysvětlil jsem Edovi, že má mít náladu pouště,“ vzpomíná Truffaz. Za název desky podle ruského přístavu může tamní jazzový festival. „Nakonec vzali všechny muzikanty lodí na celodenní výlet po Bílém moři, skutečně bláznivý moment. V Rusku najdete neuvěřitelné anachronismy, protiklady v těsném sousedství. Také mám ruského koncertního agenta. A navíc, Archangelsk je vážně zvláštní jméno,“ vypočítává Truffaz, jenž plánuje projekt v duu s akordeonistou Richardem Galianem.

„Kapela bude pokračovat, ale nemůžu vydávat alba, která jsou si podobná. Máme spoustu nápadů, ale kdybychom hráli pořád totéž, pořadatelé v Evropě, ale i v Americe nás přestanou zvát.“

Autor: