Po všech stránkách mohutná kniha Josef Gočár vznikla z popudu jejího hlavního autora, historika architektury Zdeňka Lukeše. Ač to možná není podle všech novinářských pravidel, v tomto případě nelze nejmenovat ani mecenáše knihy. Celé vydání zaplatil liberecký stavitel a hoteliér Michalis Dzikos, který kromě toho, že je majitelem komplexu Barrandovské terasy, je také znalcem prvorepublikové architektury. Nedávno koupil a rekonstruoval na hotelové prostory dvě stavby Gočárova učitele Jana Kotěry – Okresní dům v Hradci Králové a usedlost v Ratboři. Překvapením i pro samotné vydavatele bylo, že přestože je cena knihy poměrně vysoká, jde monografie dobře na odbyt.
Prvním realizovaným dílem architekta Gočára byl symbolicky náhrobek jeho rodičů, kteří zemřeli v letech 1903 a 1905. Krátce poté se Gočár rozešel se svým patronem Kotěrou a zbaven pout, odkázaný jen na sebe, se pustil do horečné práce. Sotva najdeme architekta, který prošel tolika styly a ve všech vytvořil zásadní dílo. Od prvotních secesních pokusů rychle dospěl k radikálnímu modernismu. Následuje kubistické období, kdy vytvořil pavilon pro Lázně Bohdaneč a zejména proslulý dům U Černé Matky Boží (1911–12), jedinečné dílo, byť co do kubistického tvarosloví ještě krotké. Ikonických kvalit dosahují jeho kubistické bytové doplňky a nábytek. Jednou z nejpozoruhodnějších staveb v Praze je budova bývalé Legiobanky, výkladní skříň nového národního stylu přezdívaného též rondokubismus. Tvarově vynalézavá, estetikou rezonující s tvorbou Josefa Lady, spojující kancelářskou praktičnost s téměř pohádkovým dekorem.
Stavby jako hudba Z návštěvy Nizozemska si Gočár přivezl nadšení pro místní neokázalou avantgardu a použití pohledových cihel. Zhruba ve stejné době jako jiný Kotěrův žák František Lydie Gahura začal oblékat průmyslový Zlín do neomítnutých cihel a železobetonu, vznikl v Hradci Králové shodně jednotný a podobně vyhlížející školní kampus podle Gočárových návrhů. Toto město s pokrokovým starostou se stalo vedle Prahy hlavním architektovým působištěm. V letech 1927–29 vznikl opět ve zcela jiném duchu Gočárův kostel sv. Václava ve Vršovicích, asi nejzdařilejší česká sakrální budova minulého století. Menší funkcionalistické stavby realizoval v experimentální kolonii na pražské Babě.
Více než polovina knihy je věnována popisu jednotlivých staveb. Zdeněk Lukeš se spolupracovníkem Pavlem Panochem shromáždili úctyhodné množství materiálů k navrženým i realizovaným stavbám, včetně dobové reflexe a kulturních souvislostí. Jejich text zavdává důvod k otázce, jak by se vlastně mělo psát o architektuře.
Zdeněk Lukeš je jedním z nejlepších autorů ve svém oboru. Kromě okolností vzniku se nejvíce věnuje samotnému popisu budov. Husté užívání odborných stavitelských termínů vede ke stylistickému útvaru, který má pro laika až hermetické kouzlo. Pohybujeme se mezi vybíhajícími triádami polygonálních rizalitů, cik-cak zalomeným během oken, hrotitými záklenky, okenními šambránami, polopatrem rytmizovaným kanelovanými polosloupy, hřmotnou modulací plášťů, nautickou poetikou i poklidnými souzvuky cihelných ploch. Lukešovy popisy mají často mnohem blíže k deskripci hudby či rytmu než k vizuálnímu uměním.
Jak psát o architektuře Přesně a barvitě volené pojmosloví by mohlo být užitečné jako podklad pro rozproudění širší debaty o architektuře. Ta zatím bohužel neprobíhá, o živosti a zasvěcenosti debat o nových stavbách z 20. let minulého století si můžeme nechat jen zdát. Zdá se však, že popisnost v knize až příliš dominuje. Publikace hned přistupuje k jednotlivým stavbám, neobsahuje žádný obecnější teoretický text (Gočár sám je také nepsal), takže funguje spíše jako katalog architektova díla.
Možná bychom chtěli příliš, vždyť kniha je přecpaná fakty, ale snad by se dalo uvažovat i o jiném způsobu psaní. Když jsou již v centru pozornosti stavby, nemusel by výklad končit u jejich realizace, popřípadě trpkých poznámek o pozdější devastaci, ale mohl by se třeba věnovat také jejich sociokulturní historii v průběhu následujících dekád.
Šíři Gočárovy tvorby postihují i kapitoly věnované jeho urbanistickým řešením Hradce Králové, interiérům (autorka Daniela Karasová) a spolupráci s výtvarnými umělci (Jiří T. Kotalík). Monografie je vybavena stovkami dobových i současných fotografií (Ester Havlová, Štěpán Bartoš, Pavel Frič). Množství textového a obrazového materiálu je uspořádáno s dokonalou přehledností, fotografie vázány graficky na text, jenž je zase rozváděn do detailů v bohatém poznámkovém aparátu na okraji stran. Jedinými menšími nedostatky jsou výběrovost jmenného rejstříku a absence popisků k fotografiím a vyobrazením – ne vždy je hlavní text zastoupí. Josef Gočár dodnes udivuje svým absolutním citem pro všechny složky architektury, vzácně obsáhl roli umělce i inženýra, neváhal se pouštět do užití nejnovějších technologií a zároveň dokonale ctil historický kontext stavby. Publikace může být dobrým vodítkem pro výlety za poznáním architektova díla. Asi před týdnem byly také nově zprovozněny tzv. Gočárovy domky s dekorem v národním stylu. Původně situované na letišti ve Kbelích a určené pro potřeby letištní správy, později převezené do areálu pražské zoo v Troji a nyní zde čerstvě rekonstruované do původní podoby.
Josef Gočár
Ed. Zdeněk Lukeš. Vydal Titanic, Praha, 2010. 435 stran, 2475 Kč
***
Projektant století
Josef Gočár 13. března 1880, Semín – 10. září 1945, Jičín
O autorovi| IVAN ADAMOVIČ, Autor je kulturní kritik
