Straussova Ariadna je výlučná svými extrémními nároky na obsazení i na skloubení divadelních žánrů. Na půdorysu divadla na divadle se tu propojuje commedie dell’arte, činohra, kabaretní čísla, parodie, společenská satira i barokní a romantická opera do celku, k němuž můžeme mít výhrady, ale má logiku a vtip.
Bohatý mecenáš pořádá program složený z opery seria začínajícího skladatele, nevázané hry se zpěvy a tanci a ohňostroje. Hádku umělců a majordoma o pořadí částí programu utne mecenášovo vrtošivé rozhodnutí: kusy se budou hrát současně, jinak nebude honorář. Obě divadelní party musí improvizovat a nakonec i skladatel a jeho unylá primadona sleví ze svých ideálů „vysokého“ umění. Diváci jsou tak odměněni vražednými virtuózními áriemi obou primadon a duetem v oblouku od smrti po božskou lásku.
Režisér Dieter Kaegi a na scéně Stefanie Pasterkamp rezignovali na vídeňské prostředí 17. století a převedli děj do honosné, ovšem ponuře černé haly druhé půle 20. století. Byla současně nejen zákulisím, kde se komedianti špičkují a potýkají s krkolomným zadáním mecenáše, ale i jevištěm improvizovaného kusu a nakonec i hledištěm. Rozostřením hranice mezi „civilním“ životem umělců (i mecenáše a jeho hostů), jejich zákulisními šarvátkami a vystupováním v přidělené roli se režisér pokusil obohatit operu o další vrstvu.
Propojování skutečnosti a divadla však zahustilo děj do nepřehlednosti a tam, kde bylo třeba přesně vypointovaného činoherního herectví, měla inscenace značné rezervy - „přípravy“ na vlastní představení se nekonečně vlekly, což nezvrátil ani výkon Denisy Hamarové v roli Skladatele.
Vyplatilo se však zdlouhavý začátek přečkat - hostina začala brilantní Zerbinettinou árií, v níž zazářila pěveckou bravurou Ľubica Vargicová, a lze jen litovat, že ji nepropojila se spontánní veselostí v hereckém projevu. Pokračovala báječným ženským triem Andrey Čajové, Moniky Fabiánové a Evy Hornyákové, které může Praha Bratislavě jen závidět stejně jako mužské kvarteto Daniela Čapkoviče, Ivana Ožváta, Martina Malachovského a Ondreje Šalinga ve vtipné parodii milovníků. Pro Ariadnu si SND vypůjčilo ostravskou sopranistku Evu Dřízgovou-Jirušovou. Pěvecké mistrovství, které vyžaduje rozsah této role, naplňovala spíše líbezností a vroucností než pevností hlasu. Jakkoli podal norský tenorista Ivar Gilhuus v roli Bakcha spolehlivý výkon, chyběla mu božská oslnivost i sehranost s Dřízgovou. Až ke konci začali inscenátoři více využívat technických možností a ve finále nechali božský pár zmizet ve filmových oblacích.
Další a podstatnou rezervou inscenace byl výkon orchestru vedeného Walterem Kobérou. Ani zdaleka se nepodařilo tlumočit bohatství melodií, harmonií, barev a fines Straussovy partitury, což překvapuje u inscenace, která měla od dubnové premiéry dost času na vychytání chyb.
I s těmito výhradami ale Ariadna nebyla zklamáním. Možná je dobře, že zůstala nezodpovězena otázka, jak by se s touto výzvou vyrovnal pražský orchestr pod Fioreho taktovkou.
Na slovenskou operu se můžeme znovu těšit už v dubnu, kdy v Praze zazní The Players Juraje Beneše v režii Martina Huby a Suchoňova Krútňava v režii Juraje Jakubiska.
HODNOCENÍ LN *** Richard Strauss: Ariadna na Naxu
Dirigent: Walter Kobéra Režie: Dieter Kaegi Výprava: Stefanie Pasterkamp Opera SND Bratislava v Národním divadle v Praze, 17. 1.
