Mocný podnět, který byl vnesen do světa Adolfem Hitlerem, neotřásl jen židovstvem, ale zároveň a přirozeně vším, co v křesťanské církvi židovstvem trpí,“ napsal do předmluvy svého románu Dositos z roku 1942 Waldemar Bonsels, autor vyprávění o Včelce Máje.
Poté rozeslal sto vlastnoručně podepsaných exemplářů přátelům z nacistické strany – včetně říšského ministra vnitra Wilhelma Fricka (ten byl po válce v Norimberku odsouzen a popraven).
Od vzniku Bonselsova vyprávění o Včelce Máje uplyne příští rok sto let. Autor sám se přízni nacistů dlouho netěšil a v roce 1935 byl dokonce zařazen na index, ale Hitler měl Máju i Vilíka rád a Bonsels se záhy přizpůsobil – začal se chlubit svým antisemitismem a od roku 1938 mohl publikovat.
To vše zaznělo na literárním semináři, který se konal minulý týden v Mnichově.
Kromě mnoha trpkých zpráv a konstatování přinesl i jednu úlevu. „Sama Včelka Mája nepředstavuje žádný zásadní problém. Vznikla ještě před ideologickým rozvratem Výmarské republiky. Tehdy se ještě Bonsels se Židy přátelil,“ vysvětlil v německém listě Die Welt Sven Hanuschek z mnichovské Univerzity Ludvíka Maxmiliána. Waldemar Bonsels zemřel v roce 1952.
(dan)
Vmédiích se minulý týden objevila zpráva, že se koncem ledna jakýsi šedesátiletý bezdomovec ze severu Moravy pokusil vyloupit poštu. Vešel na pobočku v obci Bílovec na Novojičínsku a pracovnici za přepážkou beze slova předal papírek, na němž stálo: „Přepadení, mám bombu! Peníze! Nikomu se nic nestane, rychle!“ Jenže paní za okýnkem udělala to, co se na poštách dělá od nepaměti. Lístek vzala, někam s ním odešla a velmi dlouho se nevracela. Kandidát na lupiče chvíli čekal, pak se sebral a šel pryč. Měsíc nato ho dopadla policie a nyní mu hrozí až deset let vězení. Podle našeho názoru je jeho poslední nadějí právě dotyčná pracovnice pošty v Bílovci. Zachránilo by ho, kdyby ji přesvědčil, aby změnila výpověď a nadále tvrdila, že šlo o veřejné představení.
Přesněji o divadelní variaci na známou pasáž z filmu Woodyho Allena Seber prachy a zmiz, v němž Woody hraje nesmělého lupiče, který přijde k přepážce banky s podobně výhrůžným lístečkem a jehož loupež skončí neméně žalostně: nekonečným dohadováním s pracovníky banky a jejich nadřízenými o tom, co je na tom papírku vlastně napsáno, protože to nemůžou přečíst a písmeno „n“ se přece takhle nepíše.
(of)
Uplynulému týdnu dominovaly zprávy z Libye. A nebyly to zprávy veselé. Úsměvné snad byly jen ty, co upozorňovaly na existenci zvláštního komanda tělesných strážkyň, které plukovníka Kaddáfího chrání ve dne v noci. Zkažení zahraniční žurnalisté se o téhle jednotce běžně zmiňují jako o gardě amazonek, avšak její oficiální název je Řádové sestry revoluce. Na rozdíl od skutečných řádových sester a navzdory Muammarovým sympatiím k islámskému právu šaría nosí vedle palných zbraní i rtěnku a make-up, mají odhalené vlasy a někdy i vysoké podpatky, čímž dávají sousloví „tělesný strážce“ zajímavou významovou odbočku, která člověka zavede až k tělesnosti erotické.
Pan plukovník prý osobně šéfuje výběru kandidátek, požaduje certifikát o tom, že jsou stále panny (zřejmě to považuje za klíčový faktor v krizových situacích), a slib, že pro něj kdykoli zemřou.
Ten už nejméně jedna z nich splnila – když byla v roce 1998 přepadena kolona Kaddáfího vozů ozbrojenými muslimskými radikály, vrhla se prý kulkám do cesty jeho nejmilejší bodyguardka Aiša. Zlé jazyky tvrdí, že plukovník Kaddáfí se pro změnu občas vrhá na své gardistky, ačkoli je zrovna nikdo neohrožuje.
? (of)
