Průhledy do příběhu Jiřímu Havelkovi evidentně svědčí jak práce s pevným textem, tak „dohled“ autora a dramaturga v jedné osobě. V porovnání s jeho opusy vzniklými metodou kolektivní improvizace je Wanted Welzl inscenace podstatně sevřenější a má i slušný tah. Nikoli však ve smyslu přímočarého vyprávění exoticky dobrodružné story. Wanted Welzl sestává z krátkých průhledů do příběhu, plynoucího kdesi daleko v nezřetelné tmě: diváci někdy vidí celek, jindy pouze výřez, který nemá daleko k televiznímu nebo filmovému detailu. Patrná je též inspirace wilsonovskou poetikou: převládají ostře nasvícené a jasně konturované barevné plochy (po smrtících výstřelech pozadí vždy na okamžik zrudne), na začátku a konci scén mění zadní světlo postavy v pouhé stíny. Karel Tománek si z Welzla vzal několik motivů točících se kolem ilegálního prodeje alkoholu Eskymákům a sestavil z nich téměř westernový příběh. Po zákonu žánru nabízí padoucha a jeho oběti, příliš divokého mstitele, lehce proradnou lehkou ženu a silně proradného šerifa s žertovně zpomaleným pomocníkem. A samozřejmě „arktického Bismarcka“. Jan Welzl se ovšem do dění přimotá spíš omylem a jeho příběh se dostane do centra pozornosti až v závěru, kdy s kulkou v těle pomalu putuje k jezeru, které „nikdo živý nemůže spatřit“.
Je zajímavé sledovat, jak v Dejvicích zacházejí s temným příběhem a elegickou náladou, které až nebezpečně připomínají variaci na putování Johnnyho Deppa vstříc smrti ve slavném Jarmuschově Dead Manovi (podobnost posilují živé kytarové mezihry v pauzách mezi obrazy). Nelze totiž přehlédnout neustálé zápolení s pokušením přeskočit od vážnosti k čemusi na způsob pochmurně laděného Limonádového Joea – jakkoli nepravděpodobně takové spojení zní.
Tak trochu Limonádový Man Wanted Welzl je doslova poskládán z citací všech myslitelných žánrových klišé, z nichž některá se tváří úplně vážně, jiná pobavenou ironii nijak neskrývají. Inscenace díky tomu docela obratně prokládá dramatickou náladu zlehčujícími prvky; což je ostatně poloha, na kterou je dejvické publikum zvyklé. Jiná věc je, že trochu okázale smrťácká nálada Wanted Welzla celkově vyznívá (a ne jen kvůli zlehčujícím výstupům) trochu vnějškově a ornamentálně. Veškerá legrace se tu nicméně provádí s naprosto vážnou tváří. Dokonce i při rozehrávání nejkřiklavějšího vtipu večera – Jan Šimčík odehraje několik scén s oštěpem trčícím z těla – se všichni tváří, jako by se vlastně nedělo vůbec nic mimořádného. To, že inscenátoři netlačí na pilu, činí snesitelnými i jinak nejslabší místa inscenace, v nichž se s instantní poetičností hovoří o duhových rybách a duších mrtvých Eskymáků. Havelkova režie se rozumně opírá o osvědčené „dejvické“ herectví, nesené samozřejmou schopností hrát nenápadně, navenek téměř bez emocí, přitom ale výmluvně a s neselhávajícím timingem. Právě takto – vážně a s minimem slov – hraje titulního hrdinu David Novotný. Jeho Welzl však paradoxně není nejvýraznější postavou na scéně; více pozornosti na sebe strhne komediálně pojaté duo pochybných strážců zákona, tvořené chladně zlodušským, ironickým šerifem (Hynek Čermák) a jeho poněkud prostomyslným nohsledem (Pavel Šimčík). Právě jejich dialogy mohou sloužit jako učebnicový příklad humoru s kamennou tváří, podmíněného schopností přesně načasovat repliky i minimalistická gesta.
Dejvické divadlo už tradičně vyniká schopností obohacovat repertoár nejrůznějšími stylovými úkroky. Po anglosasky solidním „pokerovém“ titulu Dealer’s Choice tak přišla trochu kuriózní kombinace westernu a wilsonovského výtvarného divadla. Výsledkem je inscenace docela sympatická a navzdory násilné smrti prakticky všech postav divácky vstřícná. Spokojen může být i Jiří Havelka – Wanted Welzl rozhodně patří k jeho lepším počinům.
Karel František Tománek: Wanted Welzl.
Režie: Jiří Havelka Scéna: Dáda Němeček Kostýmy: Natálie Steklová Hudba: David Babka Dejvické divadlo, premiéra 28. 3.
O autorovi| VLADIMÍR MIKULKA, Autor je divadelní kritik
