Historický román Vladimíra Körnera Údolí včel pro supraphonskou edici Audiokniha načetl Jan Kačer. Připomněl si tak svůj lví podíl na úspěchu stejnojmenného filmu režiséra Františka Vláčila. Zítra odpoledne Jan Kačer s autorem Vladimírem Körnerem pokřtí komplet pěti CD.
František Vláčil natočil před více než čtyřiceti lety velmi působivý film, v němž historické podhoubí a filmová realita 13. století nemohly zastřít aktuálnost otázek, jež řeší hrdinové příběhu. Körner psal nejprve filmový scénář, snímek spatřil světlo světa v roce 1967 a zakrátko byl stažen z distribuce coby „závadný“ titul. Teprve po deseti letech vyšlo Údolí včel knižně.
V jednom z pozdějších rozhovorů vzpomínal autor na to, jak přišel na postavu Armina von der Heide: „Je to jediná postava, kterou jsem si vymyslel, a proto je tak životná. Bylo to v roce 1967. Člověk cítil, že se blíží velký průšvih. Potom nás s Vláčilem tloukli v recenzích za to, že jsme se nechali ovlivnit rokem 1968. Jenže my to napsali o rok dřív. Některá díla prostě předvídají události...“
Historický příběh o střetnutí náboženského fanatismu s touhou po svobodném přirozeném životě má i nyní, a tím spíše v době svého vzniku, symbolický význam a obecnější platnost. Autoři mimořádného, avšak v kontextu společenské situace poněkud odstrčeného díla, veřejně protestovali, když byl v 70. letech v Československé televizi jejich film vystříhán podle dobových ideových norem.
Nadčasovost údělu Ondřeje (skvěle jej ve filmu ztělesnil Petr Čepek), který dezertuje z řádu německých rytířů, a jeho řádového bratra Armina von der Heide (rovněž vynikající Jan Kačer), dokládá fakt, že po mnoha letech se Údolí včel už třetí sezonu hraje na jevišti Strašnického divadla a že se nyní literární podoba Körnerova románu dočkala obsáhlé audionahrávky.
Příběh se odehrává v druhé polovině 13. století. Český zemanský synek Ondřej z Vlkova přišel do řádu ještě jako dítě, nedobrovolně, coby oběť na usmíření otcova násilného činu spáchaného na něm samém. Až po letech odříkání poznává, že za zdmi řádového hradu existuje ještě jiný svět, jiný život. Podlehne volání rodného Údolí včel a pokusí se o návrat. Zdá se, že bude mít více štěstí než jiný řeholník, jehož pokus o únik skončil krutou smrtí. Ale moc řádu je silnější...
Jednou za život Körnerova kniha je mohutná rozsahem i sdělením, jež obsahuje. Pro jediného interpreta je to nepochybně velmi náročná výzva. Jan Kačer se četby zhostil s citem pro odstínění situací, nevtíravě, a přesto poutavě. Poslech si žádá soustředění, avšak není monotónní, naopak, váže pozornost a budí chuť poslouchat dál.
„Takový úkol dostane člověk jednou za život, “ připouští Jan Kačer. „A je s ním sám, nikde se tohle neučí, nikdo to s vámi neudělá, musíte se s tím zkrátka poprat. Je to v podstatě osamělá práce, spojená s velkou nejistotou, při ní si člověk hledá tu správnou míru.“
Při práci na současné nahrávce si Jan Kačer, jak říká, vybavoval scény Vláčilova filmu, v nichž hrál Armina von der Heide. „Trochu mi to samozřejmě pomohlo. A uvědomuji si, že si té látky vážím čím dál víc, s věkem a zkušenostmi si člověk uvědomuje další souvislosti. I že to, o čem Vladimír Körner píše v Údolí včel, s léty nestárne, je to téma pořád aktuální, a tak by to u pravého uměleckého díla přece mělo být.“
***
Útěk z řádu
Údolí včel Novela Vladimíra Körnera Údolí včel měla nejprve podobu filmového scénáře, podle nějž natočil František Vláčil s Petrem Čepkem a Janem Kačerem stejnojmenný film. Ten se stal erbovním snímkem mladé generace po roce 1968, kdy byl uveden do kin.
