Kam až může dojít Ústavní soud, který si sám stanovuje pravomoci?
Vden, kdy se všechny oči nevěřícně upíraly na Paroubka, nezapomínejme, že tím, kdo tu fantasmagorii uvedl do pohybu, byl Ústavní soud. Jeho východiska v kauze Melčák popsal jeden diskutér na internetu takto: „Nejjednodušeji lze tuhle teorii podle mého názoru shrnout slovy ,veškerá moc pochází z Ústavního soudu‘. Následky tohoto přístupu pro dělbu moci, právní jistotu, demokracii, legalitu atd. si jistě domyslí každý sám.“ Už to jede.
Pofidérní bylo samotné přijetí Melčákovy stížnosti. Ten se na soud obrátil proto, že mělo být porušeno jeho osobní, individuální právo. Jenže tím se soud vůbec nezabýval, věnoval se jen ústavnímu zákonu o předčasných volbách. Lze si snadno představit proč: kdyby náhodou soud dospěl k tomu, že Melčákovo právo porušeno nebylo, neměl by už pouvoir zabývat se rušením ústavního zákona. Jenže tím se soud právě velmi zabývat chtěl.
Kdyby se mohl na tuto instituci, proti jejímuž rozhodnutí není odvolání, obrátit každý, pak nejen že by to bylo ochromující, ale pro soudce by nebyl problém s kýmkoli se dohodnout a stát se skrytým iniciátorem stížností. Z jejich tvrzení, že si nemohou vybírat, o čem budou rozhodovat, by se stala prázdná slova. Rozhodnutí expanzivní i ledabylé zároveň Proč se soud stížností velmi zabývat chtěl? Mimo jiné proto, aby mohl předvést, že má pravomoc posuzovat ústavní zákony, což dosud nikdy nedělal. Jenže toto právo je kontroverzní – lze najít mnoho erudovaných, komunismem nepostižených, nestranických právníků, kteří s ním nesouhlasí. V takové situaci by proto byla na místě zdrženlivost při aplikaci. Soud učinil pravý opak.
Lze to popsat ještě jinak. Soud sám je vázán „ústavním pořádkem“, takže při rušení ústavního zákona zároveň rozhoduje, co je pro něj závazné, a co ne. Všechny státní orgány u nás mohou vykonávat pravomoci jen v rozsahu stanoveném zákonem – s výjimkou Ústavního soudu. „Ať se na mě nikdo nezlobí, ale finálním arbitrem toho, co je, či není v pravomoci Ústavního soudu, je Ústavní soud sám,“ řekl LN právník Zdeněk Kühn. To není úplně bizarní. Někdo poslední slovo asi mít musí. Ale Ústavní soud není jediný kandidát; tím, kdo v extrémním případě vystoupí ze své ústavní vázanosti, by mohl být i Senát. A pak je tu ještě lid, který by mohl promluvit v referendu. Opět z toho vyplývá požadavek zdrženlivosti.
Místo toho Ústavní soud vynesl rozhodnutí, které je expanzivní i ledabylé zároveň. Jeho vlastní argumenty ho budou pronásledovat, neboť nejen ústava, ale ani zdůvodnění nálezu nejsou trhací kalendář. Jak upozornil ve svém disentu soudce Musil, když soud sáhl po námitce retroaktivity, v podstatě tím současnému parlamentu zakázal jakékoli jiné úpravy rozpuštění sněmovny. Uvědomil si, co dělá? Pakliže ne, jeho chybu nemá kdo opravit. Pakliže ano, vyložil tím základní náležitosti demokratického právního státu způsobem, pro který by se těžko hledalo zdůvodnění i srovnání v jiných demokratických zemích. A zřetelně se tím pustil do legislativní aktivity.
Však se taky politikům už podobá. Pavel Rychetský ve svých veřejných vystoupeních účelově upravoval – lhal, stručně řečeno – jak o usnesení soudu o přijetí Melčákovy stížnosti, tak i o své vlastní argumentaci coby předkladatele analogického zákona v roce 1998. A když Eliška Wagnerová na tiskovce nadhodila, že soudce někdo odposlouchával, byla to hotová Marie Benešová v taláru.
Teď se, zdá se, asertivnost ústavních soudců většině veřejnosti líbí. Politici za to mohou děkovat sami sobě – jednak tím, jak vládnou, jednak tím, jakou pozornost (ne)věnovali výběru ústavních soudců (Pavla Holländra, předního teoretika expanzivních pravomocí soudu, znovupotvrdil ve funkci prezident Klaus). Ale nejde tu koneckonců o ně.
Celá legitimita toho, že lidi poslouchají zákony, místo aby se kupříkladu uchýlili k terorismu, spočívá v tom, že mají možnost být účastníky politického procesu, který tyto zákony vytváří – byť konkrétní politický souboj třeba prohrají. Jestliže má někdo pocit, že politici na názory veřejnosti kašlou a dělají si, co si zamanou, pak mu ústavní soudci trn z paty nevytrhnou, neboť ti mají takové chování v popisu práce a jsou na to hrdí. To, co nás trápí, je, jak se nám nedaří vládnout sobě samým. Pomůžeme si tím, když si tu možnost necháme vzít?
***
Politici za to mohou děkovat sami sobě – jednak tím, jak vládnou, jednak tím, jakou pozornost (ne)věnovali výběru ústavních soudců. Ale nejde tu koneckonců o ně.
O autorovi| MARTIN WEISS, komentátor LN e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
