Lidé si rádi vypravují o osamělých mlčenlivých hrdinech. Také protagonisté současných filmových i románových příběhů nápadně často odcházejí do lesů a čelí tam živlům nebo žijí v ústraní a vytrvale trénují maratonský běh nebo nějaké bojové umění.
Vypravěč prózy Romana Eröse Cadík se osaměle upíjí. Je truhlář a zrovna má restaurovat starobylé dveře se zašlými reliéfy. Sám se přitom podobá omšelým a zamčeným dveřím. Snad jediným člověkem, který by je uměl otevřít, je Rebeka, stará paní s tajemnou minulostí a pronikavým pohledem, kterou už kdysi potkal v dětství.
On i ona mají nejednoznačný původ - Martin je po matce Rom, ale po tátovi Čech, po jeho otci dokonce blonďák. V roce 1999 se propíjí ke čtyřicítce. Rebečin tatínek byl zas Žid, maminčini rodiče Němci. V lednu 1939 oslavila dvanácté narozeniny. Stejně jako Martin žila do té doby ve šťastné rodině v malém městě v severočeských Sudetech. Pít a zůstat fit Vše je tedy jakoby nachystáno k stereotypnímu příběhu, který trochu dojme a trochu se zahryzne do svědomí: Rebečina rodina skutečně zahyne v koncentračním táboře a Martinův dědeček se skutečně kdysi stavěl proti sňatku syna s „Cikánkou“. Jenže Rebečin příběh vypráví o něčem jiném: o nečekaném potkávání hodných lidí při jejím útěku Evropou do Ameriky.
Souběžně s tím plyne šedivá próza Martinova alkoholického pádu. Také jeho sice potkalo něco zlého - žena ho kdysi podvedla, ale jinak se nemá na co vymlouvat: jeho neviditelný původ mu nikdo nepředhazuje, v nejtěžších chvílích ho podrží táta nebo bratr, děda mu odkázal velké dědictví, a když se popere, vyslýchá ho hodný strýček policajt, který upraví výpověď... Ale Martin tvrdošíjně opakuje Menšíkův výrok z filmu Dobří holubi se vracejí: „Víte, ono není jednoduché pít, ale složitější je pít a zůstat fit. A o to se já celou dobu snažím.“
Martin v opilosti působí bezmocně. Přitom docela ostře vnímá lidi, kteří jeho alkoholické oslabení využívají k tomu, aby se mu vlezle svěřili, aby se nad ním vytáhli, aby lhali, aby ho ošidili nebo zbili - ale taky aby si s ním otevřeně promluvili, přizvali ho ke zpívání nebo mu nabídli práci. Neřeší se zde nějaká menšinová problematika, jsou to drobné studie chování domněle silnějších k domněle slabšímu.
Přešaškovat žalost Co má příběh Rebeky a Martina společného? V obou lidé ve zlém postavení - války, závislosti, porušených vztahů - dokážou jednat nezištně. Titul knihy odkazuje na caddika, Božího spravedlivého, který v anonymitě chrání svět před zkázou. Rebece pomáhají lidé, kteří jsou sami v úzkých nebo na dně: opilec, němečtí statkáři, ve Francii bitá cikánská dívka, baskičtí cirkusáci, britská špionka a španělské prostitutky. Lidé degradovaní a okostýmovaní.
Kniha tak restauruje starý příběh: o tom, že dobro se neukazuje, ale skrývá buď v chudobě, nebo ve strakatém převleku. Příběh univerzální, pohádkový, ale i dramatický: Vždyť i v Králi Learovi jsou všichni spravedliví v nemilosti. Milují vroucně, ale nedávají to na sobě znát. Buď mlčí jako králova zavržená dcera Kordelie, která „má lásky víc než slov“, anebo se maskují slovy vulgárními či bláznivými - jako Kent, který s nadávkami a v přestrojení jde za svým nevděčným králem, jako šlechtic Edgar, který běhá polonahý a předstírá stihomamy a přitom zachraňuje otce, anebo jako šašek, který chce „srdceryvnou přešaškovat žalost“.
Martin se jim podobá dobrovolnou vyvržeností a urážkami těch, kdo jsou zrovna v sedle. Sotva tím ale někomu slouží. A zdaleka také není tak výřečný jako šašek nebo Kent. Erösova próza vlastně vůbec nestojí na slovu - její jazyk není ani bohatý, ani úsporný. Čtivá je díky prvkům akce, dobrodružství a snesitelné míře tajemna. Především může upoutat dvěma hlavními postavami, které budí sympatii přímostí - Martin v negaci, ze které nevynechává ani sebe, Rebeka ve vřelosti, ze které nevynechá nikoho, koho má ráda. Napětí se udržuje do konce díky kompozici střídající dvě linie vyprávění, jejichž souvislost se odkrývá jen pozvolna.
Za jedinou známku chtěné „uměleckosti“ a „aktuální závažnosti“ lze považovat dílem veršovaná, dílem publicistická motta kapitol, převzatá z dobových sbírek poezie a tisku z konce 90. let. Možná zpočátku sloužila jako průvodci či talismany, ale ve výsledku přebývají a matou. Mate také uniformní šedá obálka jinak pozoruhodné edice prvotin Družstevní práce: tentokrát skrývá vyprávění velice barvité, založené na triviální literatuře.
Cadík není literární událostí, je to však výjimečně příjemná kniha. Nevznikla z ambice vydat prvotinu nebo vyhrát cenu, ale z potřeby vyprávět. Není objevná, ale je původní. Už tím, že v době každodenního odhalování zla a citových exhibic obnovuje příběh o skrytosti dobra a obyčejné sympatii.
HODNOCENÍ LN **** Roman Erös: Cadík
Protis a Dauphin, Praha - Podlesí 2008, 148 stran
