Lidovky.cz: Kniha Sběrná kniha, v níž ne příliš hezky vzpomínáte na dobu v Topolánkově vládě, vychází zrovna v době, kdy oznámil prezidentskou kandidaturu. S tím jste nemohla vůbec počítat. Jak na to pohlížíte?
Je to poměrně kuriózní. Bylo to pro mně skutečně úplně nečekané, protože jsem měla pocit, že pan Topolánek je spokojený ve svých byznysových aktivitách. Myslela jsem, že nemá potřebu nic měnit. Dívala jsem se asi ještě tři dny před tím, než oznámil svou kandidaturu, na pořad ČT 24, kde byl hlavním hostem. Hned jsem ho v duchu pochválila. Vypadal dobře, ty vousy mu sluší, říkala jsem si. Celkem se mi líbilo jak mluvil. Tak jsem měla až nějakou potřebu ho ve svých očích rehabilitovat. A pak přišlo to oznámení o kandidatuře.
Lidovky.cz: Jak si jej vysvětlujete?
Asi je to takový aktivní muž, jak se dnes s oblibou říká „alfa samec“. Přeci jen pro něj zřejmě není byznys natolik naplňující. Asi potřebuje větší adrenalin. Docela bych mu i věřila, že chce na dnešní politické situaci něco změnit k lepšímu. A asi mu schází i pocit moci.
Lidovky.cz: Už jste to jemně naznačila - mohlo podle vás u Topolánka dojít k nějaké proměně? Dáváte šanci tomu, že by předvedl jinou politiku než v době, kdy byl premiérem a vy ministryní v jeho kabinetu?
Myslím, že jsem se s panem Topolánkem setkala v době jeho velké krize na začátku roku 2007. Byla to chvíle, kdy mu jedna vláda neprošla a vypadalo to, že mu neprojde ani ta druhá. Samozřejmě to nebyl jen on, ale celá skupina lidí kolem něj, kdo měl zájem na tom, aby jeho druhá vláda už byla parlamentem schválená. Zřejmě to byla tedy skupinová akce, že se hledali ti správní přeběhlíci potřební pro její schválení. Dnes už je zase všechno jinak.
Lidovky.cz: Co vlastně říkáte na jeho oznámení a na možnost, že by se stal prezidentem?
Myslím, že v zájmu nás všech bychom si měli přát, aby se politika kultivovala a aby se dramatické chvíle už neopakovaly. To říkám diplomaticky, že? Když mně by se to špatně hodnotilo, i kdybyste se mě ptala jen jako občana, nikoli kvůli mé přímé zkušenosti s ním. Byla bych na vážkách.
Lidovky.cz: Tak jaká byla vaše první reakce, když oznámil, že chce usilovat o místo na Hradě?
Byla jsem hodně překvapená. Myslela jsem, že je rád, že už má svět politiky za sebou. Možná jsem tomu ale připisovala nějaké své emoce. Vzhledem k tomu, co mi kdysi řekl, bych si myslela, že se mu muselo po odchodu z politiky ulevit od toho „svinstva“, což byl jeho výraz, kterým přede mnou tak expresivně popsal své vidění politiky. Jsou dvě možnosti. Buď si myslí, že je svinstva méně, a nebo s ním smířil. Těžko říct, co z toho si vybral.
  |
Lidovky.cz: Narazila jste na vaší hořkou zkušenost z doby, kdy jste se stala ministryní kultury. Vrátím se tedy do doby před deseti lety, kdy jste k tomu dostala nabídku. Jak jste se tehdy rozhodovala, když jste na finální potvrzení neměla mnoho času a nebyla jste na politické prostředí zvyklá?
Nikdy jsem žádné ambice tohoto typu neměla. Nabídka přišla jak blesk z čistého nebe. Mně předtím čas od času kolegové říkali, že by bylo dobré, kdybych byla ministryní kultury, protože jsem se tehdy poměrně hodně angažovala ve věcech kinematografie, ostatně i kultury obecně. Mně to ale přišlo jako čirá absurdita a brala jsem to spíš jako vtip. Když ta nabídka doopravdy přišla, bylo zdůrazněno, že je to stoprocentně jen na půl roku, protože vláda nemůže dostat důvěru sněmovny. Faktem bylo, že jsem se pořád angažovala, psali jsme s kolegy různá prohlášení a petice, řešili zákon o kinematografii, tím jsem strávila hodně času. Tak jsem si říkala, že bych to vše třeba z této pozice mohla ovlivnit více a něčemu skutečně pomoci. A že to půl roku asi půjde zvládnout, protože přece jen jsem stále měla svou filmařskou práci, kterou jsem nechtěla opustit. Nakonec mě v tom rozhodnutí podporoval i můj muž. Kdyby byl tehdy řekl ne, tak jsem do toho nešla. Bez jeho podpory by to nešlo. Ale uvědomuji si, že to bylo svým způsobem naivní.
Lidovky.cz: Proč?
Pouštěla jsem se do něčeho, kde jsem nebyla doma. Ale od začátku bylo součástí nabídky, že se mnou bude úzce spolupracovat pan Talíř (exministr Jaromír Talíř – pozn. red.) na pozici prvního náměstka. Právě kvůli mým pochybnostem souvisejících s tím, že jsem nikdy v politice nebyla. Pan Talíř byl dříve ministrem a už tehdy jsme se dost často setkávali při různých jednáních. Věděla jsem, že agendě ministerstva rozumí a je to slušný člověk. To mi přišlo jako záruka, že by to mohlo fungovat. A tak jsem se do toho dobrodružství pustila. Byla to krátká, ale pro mně velmi intenzivní doba. Když si na to jen vzpomenu, ještě trochu cítím žaludek. Člověk vidí, co všechno způsobí krok, který je vedený jen těmi nejlepšími úmysly. Nejdříve se na mně vrhla média. Viděla jsem najednou, jak negativní reakci vzbuzuje politický post. Předtím média zaznamenávala moji práci režisérky, nějaké zkušenosti s novináři jsem tedy měla, ale najednou to byla celkem zásadní změna vztahu. To jsem třeba vůbec nečekala.
ÚRYVEK Z KNIHYTěsně předtím, před jmenováním celé té vlády, přišel bod obratu. Premiér si mě s Martinem Štěpánkem pozval k sobě na úřad vlády, mluvili jsme obecně o tom, jak co bude, když najednou řekl: „Ještě bych vám chtěl, paní Třeštíková, říct, že vaším prvním náměstkem bude pan Ef.“ Vůbec jsem netušila, o koho jde. Ale Martin Štěpánek se okamžitě naježil a spustil na Topolánka: „Mirku, to snad nemyslíš vážně! Víš přece, co je to za chlapa! A víš taky, že jsem ho vyhodil, za to všecko, co tam na tom ministerstvu napáchal a na co jsem mu přišel!“ Topolánek řekl jen: „Martine, zmlkni.“ Ale ten nezmlknul a řval dál svým sonorním hereckým hlasem: „Ty už si nepamatuješ, jaký finanční toky si ten Ef na ministerstvu zařídil?“ Na to mu Topolánek odsekl: „Přes to nejede vlak. Je to nutnost pro schválení podpory vládě.“ Řekla jsem, že jsem napevno domluvená, že mým náměstkem bude pan Talíř, a že to dokonce byla má podmínka, abych do té funkce šla. Pan Topolánek řekl, že ho vůbec nezajímá, na čem jsem s kým domluvená, a že to bude tak, jak řekl. A potom dodal větu, kterou do smrti nezapomenu: „Paní Třeštíková, když jsem před deseti lety nastupoval do politiky, věděl jsem, že je to svinstvo. Ale že je to svinstvo tak velký, to jsem netušil.“ Seděla jsem tam a krve by se ve mně nedořezal. Vůbec jsem nevěděla, jak na to reagovat. Za oknem krásný zimní den, slunce, rackové poletovali před okny, a já měla pocit, že svět se úplně zbláznil. Potom jsme se s premiérem rozloučili, nasedli do ministerské limuzíny, pamatuju si, že řidič vystartoval od úřadu vlády jednosměrkou v protisměru, ale to už byl jen takový detail na dokreslení toho, že jsem se ocitla v docela jiném světě, než na jaký jsem byla dosud zvyklá. Nemyslela jsem v té chvíli na nic jiného, než že to musím s Martinem Štěpánkem co nejdřív probrat. Ten mi pak vysvětlil, kdo pan Ef, tak jsme mu pracovně říkali, je. Do úřadu si ho přivedl předchozí ministr a on tam časem vytvořil jakousi památkářskou lobby. Zavedl systém, kdy se opravy památek, lukrativní byznys, přihrávaly předem dohodnutým firmám, které za to zaplatily. Štěpánek na to po příchodu na ministerstvo přišel a okamžitě pana Ef odvolal. Štěpánek také hned začal pátrat, co se vlastně děje, a zjistil, že pan Ef Topolánkovi zařídil spolupráci sociálně demokratických poslanců Pohanky a Melčáka, kteří budou jeho vládu podporovat. Díky jejich hlasům pak Topolánkova vláda opravdu prošla v parlamentu. Na tom triku byla založená celá pozdější existence té vlády. Štěpánek mi dodatečně řekl, že Pohanka s Melčákem prý za to dostali nějaký slušný balík a pan Ef, který to zorganizoval, si za odměnu řekl o návrat na ministerstvo a obnovu všech původních finančních toků. Nemohla jsem si to nijak ověřit, ale neměla jsem důvod Martinu Štěpánkovi a jeho zprávám nevěřit, zvlášť když se pak všechno vyvíjelo, jak se vyvíjelo. Takže jsi řekla, že pana Ef zpátky na ministerstvo nechceš. Ano. Problém byl, že Topolánek na jeho návratu pochopitelně trval. Došlo mi, že jsem udělala fatální chybu a že bych si to s tou svou účastí ve vládě měla rozmyslet. Ale pak jsem si řekla, že zkusím ještě bojovat. Události se mezitím valily dál. Vláda, jejímž jsem byla členem, byla jmenovaná. Při tom jmenování jsem měla zvláštní pocit, jako bych se na celou akci dívala jako nezúčastněný pozorovatel – nějak z nadhledu. Často se popisuje, že umírající vidí sebe sama ležet na lůžku. Nějak tak jsem vnímala sama sebe, jak si potřásám rukou s prezidentem Klausem a podepisuju slib člena vlády. Bylo mi jasné, že se to mezi panem Ef a mnou musí rozseknout. Buď na tom ministerstvu zůstanu já, nebo ten chlap. Taky lidovci, kteří mě nominovali, se o tom všem dozvěděli. Myslím, že předem o akci s panem Ef nevěděli a byli překvapeni stejně jako já. Ale chtěli věc řešit konstruktivně. Jiří Čunek si mě pozval k sobě na ministerstvo a s různými stranickými funkcionáři mi pak dlouho vysvětlovali, že politika je věcí kompromisu. Pořád opakovali, že jsem pro ně přesně tím člověkem, kterého ve vládě potřebují, a ať neudělám chybu. Ale v té chvíli už jsem byla zaseknutá. A tak jsme se nedohodli. Když jsem o té naší nedohodě informovala pana Topolánka, byla už vláda, ve které jsem byla členem, schválená i parlamentem, protože Pohanka a Melčák pro ni zvedli ruku. Pan Ef dodržel slovo… Vše tomu nasvědčovalo. A pan Topolánek přemýšlel, co s tím vším dělat. Nakonec mi řekl, že na to přišel a že pan Ef teda nebude mým prvním náměstkem. Na ministerstvu ale musí zůstat, a že teda bude mým poradcem. Tím se mi potvrdilo, že z toho všeho musím vycouvat, čím dřív, tím líp. Protože o sobě vím, že v intrikách chodit neumím a jediný výsledek toho všeho by mohl být, že bych nakonec seděla na Pankráci a pan Ef by mi nosil na celu buchty. Byla to opravdu celkem šílená situace. Měl Topolánek pravdu? Je politika podle tebe svinstvo? Nemyslím si to. Všichni lidi v politice takoví nejsou. Ale myslím si, že je hodně špatně, když něco takového říká premiér. Čekala jsem určitou vnitřní noblesu – a zjistila jsem, že to ve skutečnosti funguje drsně a neomaleně. Když si na tu dobu dneska vzpomenu, pořád mám trochu husí kůži. Byl zrovna leden, vydařený, všude za okny byla nádherná zimní zasněžená Praha. Ale já jsem těch pár dní prožila jako hrůzu, ze které jsem se jenom pomalu vzpamatovávala. Ten pan Ef alias František Formánek, o kterém se zde celou dobu bavíme, je dnes poradcem premiéra Sobotky. |
Lidovky.cz: Podporu jste hledala i u bývalého ministra kultury Martina Štěpánka.
On mě vlastně do toho prostředí uvedl. Byla strašná spousta informací a dějů, do kterých jsem musela rychle proniknout.
Lidovky.cz: Vstup do politiky a vlády byl ve vašem životě sice velmi krátkou etapou, v kabinetu jste setrvala pouhých sedmnáct dní, přesto o něm mluvíte jako o intenzivním období. Byl tehdejší premiér Mirek Topolánek tím důvodem, proč jste rezignovala?
Ne. Pan Topolánek mi jen zprostředkoval informaci, že existuje pan Ef, který mi bude přidělen jako první náměstek, nezávisle na mé vůli a předchozích dohodách To mi přišlo úplně neuvěřitelné. Když mi to řekl během prvního sezení, vůbec jsem netušila, o koho jde. Byl ale u toho pan Štěpánek, který v průběhu svého předchozího půlročního ministrování toho pána z ministerstva vyhodil a to panu premiérovi důrazně připomínal. „Přes to nejede vlak“ byla premiérova odpověď. Pak mi Martin Štěpánek celou kauzu pana Ef odvyprávěl.
Lidovky.cz: Byl to příběh o špinavých praktikách?
Ano, šlo o korupční aktivity v oblasti oprav památek. Problém byl v tom, že nebyla cesta, jak se toho člověka zbavit. Pochopila jsem jednu důležitou věc. Ministerská agenda zahrnuje spoustu jednotlivých kauz a každý den je třeba rozhodovat o mnoho věcech. Vše podepisuje ministr a ten za to také přebírá odpovědnost. A tak potřebuje někoho, kdo mu pomáhá se ve všech těch různorodých problémech orientovat. Není zkrátka v silách jednoho člověka obsáhnout veškerou agendu ministerstva a perfektně rozumět všemu. Proto jsem pochopila, že nutně potřebuju mít okolo sebe lidi, kterým můžu důvěřovat, abych nepodepsala něco, co by pro mě bylo likvidační. Za téhle podmínky nechtěného a nečitelného náměstka jsem ale věděla, že to není možné. Dokázala jsem si živě představit, že by to mohlo skončit velkým průšvihem. Navíc já jsem člověk, který nedokáže odhalit intriky, takže bych mohla být velmi snadný cíl. Vše vedlo k tomu, že ta má životnost ve vládě byla tak krátká. Prostě jsem se na tu funkci nehodila!
Lidovky.cz: Věděla jste hned, že musíte rezignovat?
Spěchala jsem s tím. Říkala jsem si ale, že to bude trapas. Představovala jsem si, že nebudu moct vyjít mezi lidi. Ze sebezáchovných důvodů jsem si nicméně řekla, že se musím vrátit tam, kde jsem doma a že musím opustit ten prostor, který mě děsí a deptá.
Lidovky.cz: Z reakce pana Topolánka jste asi pochopila, že jiná cesta ani není…
Nebylo co chápat. On to přece tak přesně řekl. Tedy že přes to nejede vlak. To byl takový jeho oblíbený bonmot. Bylo to všechno strašně rychlé, protože od momentu, kdy jsem lidovcům přislíbila, že se stanu ministryní, do doby, kdy jsem odešla, uběhlo něco přes měsíc. S Martinem Štepánkem byla výborná spolupráce. Dost lidí tam vlastně bylo fajn a já bych se tam i cítila dobře. I přes jistou tíseň na začátku. Cítila jsem, že bych ve funkci mohla něco udělat. Ale od schůzky s panem premiérem a detailním vysvětlením od pana Štěpánka o co vlastně jde, jsem jasně věděla, že musím pryč. Buď já, nebo pan Ef. Tak jsme mu říkali. To bylo naše krycí jméno pro něj.
Lidovky.cz:Jak na vás v tu chvíli někdejší premiér Topolánek působil? Měl vám snad i říci, že svinstvo je v politice běžná věc.
On to řekl hezky. „Paní Třeštíková“...pak se na mě tak významně podíval. „když jsem před deseti lety šel do politiky, tak jsem tušil, že je to svinstvo, ale že je to tak velký svinstvo, to jsem fakt nevěděl“. Představte si, že sedíte v kanceláři předsedy vlády a tohle vám řekne. Někdo by mohl říci: „Co se ta holka hloupá divila?“ Ale to místo, to prostředí a ta jistá závažnost situace, kdy jsme tam seděli jen ve třech… Byl to velmi depresivní moment, kdy mi problesklo hlavou, „proboha kam jsem se to dostala a proč jsem do toho vůbec lezla… »
Lidovky.cz: Vysvětlil vám, proč tak lpěl na panu Ef?
Nevysvětlil. Vůbec. Jen řekl, že na tom visí jmenování vlády, nic víc. Vysvětlení mi dal později až pan Štěpánek, který dříve také nevěděl o co jde. Zjistil až z kuloárů, kam měl jako straník přístup, (a já samozřejmě ne), že to je nějaká součást dohod souvisejících s kauzou přeběhlíků, kteří podpoří vládu aby dostala důvěru, což se pak stalo.
Lidovky.cz: Zvažovala jste, alespoň na chvilku, že byste se tomuto nehezkému prostředí snažila přizpůsobit? Měla jste pocit, že musíte sama sebe vnitřně potlačit a jít do toho, nebo jste se natolik znala, že to pro vás bylo zkrátka nepřípustné?
Došla jsem k tomu, že by to byla cesta do pekel. Člověk nesmí přestat být sám sebou. Jediné řešení byl odchod, byť jsem měla pocit, že se znemožním před celým národem, když to řeknu takhle pateticky. Přesto jsem si řekla ne, ne a stokrát ne. To není moje cesta.
Lidovky.cz: Byla jste ještě někdy potom v kontaktu s Topolánkem či s lidmi z ministerstva, či jste od toho prostředí utekla daleko?
Utekla jsem daleko a strašně se mi ulevilo.I když se potom s politiky ještě řešil zákon o kinematografii, kde jsem byla ale už zase za filmaře .To byla jiná situace. Ne tak stresová.
Lidovky.cz: Zajímala jste se přesto dále o dění v resortu kultury?
Ano, ale jen z dálky. Jinak, v rámci loajality, jsem si všechno, co jsem zažila nechávala pro sebe. Když Pavel Kosatík (autor rozhovoru s Helenou Třeštíkovou uveřejněný v knize Sběrná kniha – pozn. red.) k tomu tématu došel, tak jsem na to zavzpomínala. Přeci jen je to už deset let. To už to téma snad můžu otevřít. Myslela jsem si, že všechno už za námi.
