DIALOG
* LN Kde máte sošku z Karlových Varů?
Momentálně je u rodičů na chalupě v krásné vykládané krabici, ve které jsem ji dostala. Má se tam dobře.
* LN Už máte vymyšleno, kam ji dáte?
Zatím jí hledám místo. Na té sošce je dobré, že kromě toho, že jsem z ní měla radost, tak mi přijde esteticky krásná, takže se nebojím, že bych pro ni nenašla místo.
* LN Že vyhrajete, jste věděla předem. Bylo těžké se udržet a nikomu to neříct? Musíte třeba na místě odpřísáhnout, že to nikomu neřeknete, či něco podepsat?
Věděli jsme to den předem, protože už jsme odjeli a zavolali nás zpátky. Ohledně prozrazení mi nikdo nic neříkal, ale tak nějak jsem pochopila, že to nemám roztrubovat, i když rodině jsem to řekla. To jsem nevydržela. Máma měla ten den narozeniny, tak jsem si říkala, že by to ode mě nebylo hezký, jí to neříct.
* LN Děkovačka na jevišti nepatří k úplně nejoblíbenějším disciplínám. Připravovala jste si děkovací řeč?
Nepřipravovala. Ten den, co mi to zavolali, jsem se dostala do zvláštního stavu euforie. Měla jsem úplně rozmlženo v hlavě a pořád jsem se zabývala tím, že na tom pódiu budu muset něco říct. Ale pak jsem si řekla, že je možná nejlepší, když to člověk nechá tomu okamžiku a uvidí, co přijde. Zhruba jsem věděla, komu bych tak chtěla poděkovat, ale slovo od slova jsem si to nepřipravila.
* LN Vaše matka, herečka Lenka Termerová, nechtěla, abyste byla herečkou. Už se definitivně smířila?
Už je smířená nějakou dobu. Byl to takový proces, který už je u konce.
* LN Proti tomu, abyste hrála, byl i váš otec režisér?
Myslím, že byli zajedno, akorát že můj otec moc nemluví a věci ventiluje mnohem míň. Máma prostě říká rovnou, co si myslí, takže jsem věděla velmi záhy, že si to nepřeje.
* LN Když vaše maminka neměla hlídání nebo školku, tak vás s sebou brala na představení do divadla Ypsilon. Co si z toho pamatujete?
V mém rozhodnutí stát se herečkou hrálo velkou roli právě to, že mě brala do Ypsilonky. Kdyby to bylo klasické velké divadlo, kde bych nikoho neznala, tak by to bylo jiné. Ypsilonka byla v podstatě rodina. Všechny ty lidi jsem brala, jako že k mámě patří a jsou s ní spojení. Ypsilonka byla tímhle strašně zvláštní. Bylo opravdu hezký tam být. Taková zahulená, malá díra.
* LN To zní jako ideální prostředí pro dítě.
No to je. To je přece známá věc, že takový prostředí mají děti nejraději. Když vezmu bráchovy děti někam do pajzlu, tak jsou taky úplně nejšťastnější. Nejvíc mě na tom lákalo, že jsem byla někde, kde je to zvláštní.
* LN Hlídal vás někdy taky otec. Brával vás na natáčení?
Když jsem vyrůstala, tak táta jako režisér nepracoval, protože mu po 68 roce zakázali točit. A jako cizinec tady nesměl pracovat v oboru režie, který vystudoval. Pracoval jako překladatel na syrské ambasádě.
* LN Tam vás brával?
Ano.
* LN Být diplomat nebo pracovat na ambasádě vás nenapadlo?
Myslím, že už od mala bylo evidentní, že nemám tyhle vlohy. Vůbec jsem o tom neuvažovala.
* LN Nebavilo vás to tam?
Bavilo. Bavilo mě tam přijít, nechat si dát čokoládu, ale dál už mě to nelákalo. To prostředí bylo jiné, strojenější, a já jsem od mala asi inklinovala k bordelu.
* LN Prý jste jako malá milovala Jiřího Lábuse, že vám připadal jako princ...
Teď už mi připadá jako král.
* LN Vystřídala jste několik divadel. Nechtěla byste do Ypsilonky?
Ani ne. Myslím, že se to divadlo hrozně změnilo od doby, co jsem do něj jako malá chodila. Podle mého názoru je u divadla malých forem strašně těžké udržet se ve vrcholné formě. A i když tohle Ypsilonka zvládala hodně dlouho, tak teď na vrcholu není. Ale na druhou stranu, teď tam často pracuje režisér Jiří Havelka, jehož věci se mi hodně líbí, a začínají se tam dít zajímavé věci. Ale já takhle nedokážu moc uvažovat, protože se mi splnil angažmá v Dejvickém divadle sen. Chtěla jsem tam od svých šestnácti, kdy jsem byla na konzervatoři.
* LN Chtěla jste do Dejvic kvůli režisérům nebo kvůli hereckým kolegům, s nimž byste měla možnost pracovat?
Kvůli obojímu. To se nedá moc oddělit. Tvář každého divadla je hodně odvislá od toho, kdo je uměleckým šéfem. V případě Miroslava Krobota platí, že je pro něj lidský faktor strašně důležitý. Navíc se mi strašně líbily jeho inscenace i inscenace dalších režisérů a zároveň mi to divadlo atmosférou připomnělo Ypsilonku a pocity, které jsem zažívala jako malá.
* LN Máte tam stálé angažmá a angažmá je přece podle herců finančně nevýhodné.
To souhlasím, ale pokud má člověk to štěstí, že narazí na lidi, s nimiž má možnost pracovat dlouhodobě a cítí se s nimi dobře, jak lidsky, tak umělecky, tak potom se věci jako peníze odsunou na vedlejší kolej. I když mně se to snadno říká, protože mám ještě vedlejší příjmy. Tím, že točím, a tak. Jinak jsou ty platy opravdu tristní.
* LN To jste vlastně měla dost štěstí, že jste takhle mladá dostala angažmá v Praze.
Do stálého angažmá jsem se dostala až v Dejvickém divadle. Před tím jsem byla na volné noze. Začínala jsem na Fidlovačce a tak různě se prolínala do dalších divadel a inscenací.
* LN U mladých herců je běžné stěžovat si, jak těžké je herectví povolání. Není to trochu mýtus? Není třeba těžší stát osm hodin u pásu než hrát?
Neřekla bych, že těžší, vůbec bych si to nedovolila srovnávat, protože jsem u pásu osm hodin nestála a dovedu si představit, že je to šíleně namáhavý. Ale myslím si, že jsou to dvě nesrovnatelné věci. Fyzická námaha je jedna věc, ale u herectví je zase strašně velký tlak na psychiku, a to opravdu obrovský. I když pokud je člověk úspěšný a daří se mu, tak získá s úspěchem i sebevědomí, které mu dá klid.
* Pokračování na straně 18 Dokončení ze strany 17
Pro mě třeba jednou z těch deprimujících věcí na herectví je, že člověk nikdy neví, ani jestli to dělá dobře. Názor na herectví je každého subjektivní věc. Když jste dejme tomu ekonom a dobrý ekonom, tak kariérně postupujete, a pokud něco úplně v určitém momentu nepoděláte, tak už těžko budete padat dolů. Kdežto u herectví může být člověk jeden měsíc na úplném vrcholu a za měsíc zjistí, že už o něm nikdo neví, že nemá práci, že přestal bavit lidi. Že toho bylo moc a že se režiséři rozhodli obsazovat někoho jiného.
Asi jsem naivní
* LN Máte strach, že vás teď třeba bude moc?
Moc na to nemyslím. To je čistě hypotetické. Jen nemám ráda, když člověk zavalí stánky. Sama to znám, že už je vám pak ten dotyčný protivný, protože je všude. Ale abych se vrátila k obtížnosti herectví. Vedle neměřitelnosti a absolutní nejistoty je tu i další věc. Vy sama jste pro sebe jediným možným nástrojem. Člověk sám se sebou pracuje, hledá v sobě. Když něco zažívám, tak už v sobě mám takovou vnitřní kontrolku, že si to mám ten stav pamatovat, že bych to mohla někde použít. Nebo když jdu někde po městě a vidím lidi v nějaké situaci, tak si to snažím zapamatovat a zpracovat. Tahle neustálá psychická práce je velmi obtížná, pokud to ovšem neberete jako rutinní záležitost a jako práci, kterou je potřeba odvést tak, aby vás to co nejméně bolelo. Pokud člověk na sobě pracuje a chce tu práci dělat dobře, tak každá práce, kterou chce dělat dobře, vyžaduje námahu a úsilí. Herectví je strašně psychicky vyčerpávající.
* LN To asi jakákoliv kreativní duševní práce.
To jistě, ale herectví není třeba méně než muzikant, který cvičí osm hodin denně. Často se objevuje takový názor, že herci dělají úplný prdlajs a berou za to strašné prachy, což si myslím, že v Česku opravdu není pravda.
* LN Nějaké jasné ocenění práce přece existuje i v herectví. Třeba že dostanete cenu na festivalu nebo že dostáváte práci, že si vás režiséři vybírají. Bez kariérního postupu ta profese taky úplně není. Existují herci, kteří si vybudovali kariéru, jsou stálicemi, drží se na vrcholu třeba desítky let. Je jich sice jen několik, ale to je i těch špičkových ekonomů.
To ano. Ale myslím, že herectví je mnohem vrtkavější. Obzvlášť v poslední době hodně závisí na úspěchu. Jestli vás lidi chtějí vidět. Jestli producenti vědí, že s vámi udělají terno.
* LN Vyhodili vás z konzervatoře kvůli tomu, že jste natáčela. Jak jste ten zákaz tenkrát vnímala?
Při tom, co jsem na konzervatoři zažila a jakým způsobem byla výuka vedená, tak mi ten zákaz přišel hodně absurdní. Podle mě by se měl změnit systém výuky. Způsob umělecké výuky je na konzervatoři hodně starý a zkostnatělý a často vede k tomu, že se ti lidé spíš zavírají než otevírají.
* LN Co by se tedy mělo změnit?
Protože herec pracuje jen sám se sebou, tak je strašně důležité vést lidi k tomu, aby se sebou pracovat uměli. Tady je výuka konkrétního herectví hrozně nekreativní. Všichni vám říkají, jak máte říct určitou větu, jakou intonaci použít, ale minimum lidí, co na té škole bylo, nás učilo hledat sám v sobě. Jak si otevřít fantazii. A u herectví je strašně důležité, aby byl člověk kreativní. Pokud ta škola má smysl, tak jedině v tom, že naučí člověka, jak sám se sebou pracovat, a to zatím nedělá.
* LN Vy jste hrála ve dvou seriálech - Hop nebo trop a Dobrá čtvrť. Co říkáte na námitku, že práce v seriálech je práce druhé kategorie, že zabíjí kreativitu a talent?
Pokud pracujete dva roky se stejnými lidmi a večer dostáváte tuny textů, který musíte ráno umět, tak se tomu asi nejde úplně ubránit. Taková práce musí nutně vést k tomu, že se člověk obrousí. Mě se ale hrozně těžko posuzuje. Dneska jsem v situaci, kdy můžu říct, že se mi do toho nechce. Kdybych teď dostala nabídku do dlouhodobého seriálu, který se točí každý den nebo hodně často, tak bych ji odmítla. Ale neřeknu vám, co bych udělala, kdyby ke mně ta nabídka přišla v jiné situaci. Naprosto chápu, že lidé mají chuť pracovat. Mají chuť hrát, a když je tohle jediná možnost, jak to dělat, tak bych je vůbec neodsuzovala, že se tak rozhodnou. Netroufnu si odpovědět na to, jestli je to práce druhé kategorie. Pokud člověk chce hrát a nemá jinou možnost, tak vyžaduje opravdu velkou odvahu se toho vzdát. Spíš je problém v tom, že se z výroby seriálů vytrácí řemeslo nebo že musíme asi ještě ujít nějaký kus cesty. Když se třeba podíváte na britské seriály, tak ty se taky točí několik let a pracuje se taky nějakým způsobem rutinně, ale ti lidé to tam ovládají.
* LN Které seriály máte třeba na mysli?
Třeba Jistě, pane ministře.
* LN Ale ty české seriály jsou spíš z kategorie Coronation street nebo Eastenders, což má k Jistě, pane ministře nebo Červenému trpaslíkovi dost daleko.
Ale jde to, vidíte, že to jde. Dlouhodobě na něčem pracovat. I když se člověk někdy dívá na nablblý americký kriminálky, tak úroveň dialogů, který jsou tam a který jsou v českých nekonečných seriálech, je diametrálně rozdílná.
* LN V Americe vybíráte talent z 280 milionů lidí, tady ho vybíráte z deseti milionů.
Jistě, ale myslím, že je to i tím, že je to nový, že se to všichni lidi učí, a pokud si zvyknou, že je nutné pracovat určitým způsobem, tak se to i v tomhle odvětví může dostat na lepší úroveň.
* LN Jste teď v kurzu, což znamená i zájem bulváru. V jednom rozhovoru jste řekla, že bulváru musí jít člověk trochu naproti. Jak moc?
No trochu určitě.
* LN A co to znamená?
Podle mě je rozdíl v tom, pokud po vás bulvár jde a jste člověk, který se tomu vyhýbá a nemá to rád, nebo jste člověk, který v tom bulváru chce být. Tahle hranice je v těch časopisech naprosto jasně viditelná. Jde vidět, kdo se tomu brání a kdo ne.
* LN Vaše strategie, jak se vypořádat s bulvárem, je tedy se mu příliš nebránit.
Ono to ani nejde, protože o vás napíší tak jako tak. Stejně v tom časopise budu. Ale prostě poznáte, kdo v bulváru chce být a kdo ne. Samozřejmě se počítá s tím, že když je člověk vidět, tak o něj bude zájem. Ale co mě děsí, je, že bulvární novináři vlastně naprosto setřeli hranice. Mají pocit, že celebrita je Iveta Bartošová, loňská miss a Václav Havel. Ti všichni patří do stejného okruhu a podle bulváru chtějí, aby se o nich psalo.
* LN Nezačala už jste být třeba trochu paranoidní. Nehlídáte se, aby vás někdo nevyfotil v nějaké nedůstojné situaci?
Na to se podle mě člověk musí úplně vykašlat. Já je v podstatě ignoruji. Nechci se s nimi o ničem bavit, nechci jim dávat rozhovory, ale oni stejně se mnou sepíší vymyšlený rozhovor, a co já s tím nadělám.
* LN Angažovala jste se v nedávné kauze kulturních grantů. Co si myslíte o tom, aby herci kandidovali do Senátu, parlamentu?
To je každého věc. Pokud má nutkání a touhu to dělat, tak ať to dělá. Já bych to třeba nedělala, protože jestli mám nějaký talent, tak na něco úplně jiného a nepřipadám si jako člověk, který by tohle zvládnul. Mám pocit, že i pro politiku je nutné mít jistý druh nadání. Že musí mít člověk něco daného, aby to zvládnul.
* LN Vy jste ostatně už jako malá na velvyslanectví pochopila, že pro vás politika nebude.
Myslím si, že na to, abych se zabývala politikou, jsem asi hrozně naivní. A naivita je podle mě vlastnost, kterou má spoustu umělců, takže nevím, jestli je pro umělce úplně vhodné angažovat se v politice. Ale myslím si, že je dobré, aby se lidé, kteří jsou vidět, angažovali jako občané. Pokud má popularita nějaký smysl, tak právě v tom, že se může člověk veřejně hlásit k hodnotám, které ctí.
* LN Chystáte další film s Alicí Nellis, která vás obsadila už do Tajností a přivedla do Divadla v Řeznické. Odkud se tahle spolupráce zrodila?
Já mám jednu velkou kamarádku. V obou smyslech toho slova a to je Ivana Chýlková. A Ivana může za všechno, protože mě seznámila jak s Alicí, tak s Michaelou Pavlátovou. S Alicí mě seznámila někdy před šesti lety, ale dlouho jsme spolu nepracovaly, až úplnou náhodou, když Alice zkoušela v Divadle bez zábradlí hru o Isadoře Duncan a Lenka Vlasáková otěhotněla, tak někoho rychle sháněla a oslovila mě. Od toho se pak odvíjely všechny další věci. Pak mě Ivana seznámila s Michalou.
* LN Paní Chýlková vás asi taky seznámila s panem Krausem, v jehož hře Na hniličko hrajete?
Ano. Ivana je takový můj velký agent.
* LN Je vlastně takový pivot, který vás rozehrává po české scéně.
Ivana si prostě řekla, že Martha je talentovaná a rozhodila mě, kde se dalo.
* LN Nebojíte se občas, že budete obsazována pořád do rolí puberťaček?
Já k tomu trochu vybízím tím, že vypadám mladší, než jsem. Ale doufám, že se to změní, že to tak nebude. Že lidi najdou odvahu obsazovat mě do jiných rolí. Teď mám točit další film s Alicí a to už je ženská role. Je to ženské téma, o ženství a o mateřství.
* LN Matky se vám teď nějak sešly. Matku hrajete i ve filmu Líbáš jako bůh Marie Poledňákové.
Možná jsem přešla od puberťaček rovnou k matkám a teď mě čekají už jen babky.
V Karlových Varech získala cenu pro nejlepší herečku za Děti noci. Martha Issová je teď vidět tolik, že se bojí, aby „nezavalila stánky“. Ivana Chýlková si řekla, že Martha je talentovaná, a rozhodila mě, kde se dalo... Je to nejen moje velká kamarádka, ale i takový můj velký agent.
