Vzdělává své děti doma. Asi žádná škola dítě nenaučí přemýšlet o tom, kdo je, říká ‚Krkavčí matka‘

LN: Vzděláváte své děti doma. Rozhodla jste se tak na základě vlastní špatné zkušenosti s českým školstvím?
Částečně asi ano. Nicméně, když se děti narodily, chtěla jsem pokračovat v tom, čím jsem sama prošla. Každý rodič chce pro své děti nejlepší vzdělání, aby nezůstalo sedět v koutě a mělo spoustu příležitostí. Původně jsem viděla dobré vzdělání v tom, aby toho do nich ve škole co nejvíce nahustili a oni si pak mohli vybrat, kudy půjdou. Jsem ale poměrně pasivní matka. Dospělý člověk má naučené určité vzorce a myslí si, že když je starší, větší a zkušenější, má právo mluvit dětem do mnoha oblastí. Ale ne vždy to dává smysl, je to spíše jen tím, že jsme to okoukali a dětí se na názor neptáme.

LN: Působíte přitom jako aktivní matka.
Spíše se na děti dívám, než že bych s nimi něco dělala a vymýšlela. A ještě navíc - jak jich je hodně - asi bych se zbláznila, kdybych měla být tvůrcem celého programu. Když jsem se na ně dívala, viděla jsem najednou přímý rozpor mezi klasickým vzděláváním a tím, jak se rozvíjí, vzdělávají, jakým způsobem se učí a jak je každý jiný. Neříkám, že všechny klasické školy fungují špatně, v lecčems se situace zlepšuje, ale přestalo mi to dávat smysl.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

LN: V čem přesně se to projevuje?
Když sledujete malé dítě, které ještě není zasažené školou, vidíte, že si jde po své ose. Velmi dobře ví, co chce dělat, je hodně aktivní. V tom, co mu dává smysl, má vlastní motivaci, jede jako drak. Škola udělá to, že chce dát všeobecný rozhled, to znamená dorovnat všechny děti do stejné úrovně v několika vybraných oblastech. Ty vybral úředník, jsou pro všechny děti v republice stejné, možná to v životě nebudou potřebovat a dosavadní vnitřní motivaci musí nahrazovat vnější. Ano – ono to dává smysl, lidé říkají: ‚Ale on by se to sám od sebe neučil, kdybych na něm neklečela.‘ Já sama bych se to ale také neučila! Kdyby po mně například teď někdo chtěl, ať se naučím druhy stélek mechu a lišejníku – proč bych se to měla učit? Nepotřebuji to.

Vzdělávání je pro mě celoživotní proces. Dospělý a malé, školou nepolíbené dítě, mají k učení stejný přístup. Jdou si za svým a po oblastech, kde vidí smysl. A najednou je tenhle jedinečný proces každého z nás přerušen a unifikován všeobecným rozhledem. To mi přijde škoda.

LN: Vidíte u svých dětí, že se už rozvíjí ve vlastním směru?
Jsou relativně malí, nejstarší dcera je v první třídě. Ale pro mě je jedno, jestli dospěla do věku školní docházky nebo ne. Podobným způsobem vzdělávám kluky, kteří jsou ve věku 5 a 3 let. Máme i takovou vzdělávací skupinku, kde jsou další děti. Promíchávají se dohromady, takže jsem teď zjistila, že se pětiletý syn, který někde neustále pobíhá a mečuje se s tím nejmladším, naučil všechny písmena a počítá. Má být příští rok předškolák, ale mimoděk při tom běhání zvládl učivo první třídy.

LN: Je smíšený kolektiv ta správná cesta?
Určitě svá pozitiva má, minimálně v tom, že skýtá potenciál vzájemného vzdělávání. Ale není všespásný. Ne každému dítěti musí vyhovovat, některým jde lépe, když se učí samy. Ne vždy to tedy musí dopadnout.

LN: Kolik času věnujete učení, které spadá do školních osnov?
Asi hodinu denně, více ne. Ve zbývajícím čase se můžeme věnovat oblastem, které mi přijdou mnohem důležitější. Pravděpodobně žádná škola dítě nenaučí, aby mělo čas přemýšlet o tom, kdo je, proč se sem narodilo, jak může udělat sebe spokojeným i lidi kolem, jaká je jeho role ve společnosti. Dítě by si podle mého mělo nejdřív upevnit své jádro, na které může následně nabalovat znalosti. U nás doma to probíhá formou rozhovorů, které s dětmi poměrně často vedu, protože mě to samotnou baví. Zrovna tyto věci - jakkoli je považuji za důležité - si ale na žádné vysvědčení nenapíšete. Asi jedna z největších výhod domácího vzdělávání je čas, který spolu s dětmi můžeme trávit.

ZVĚŘINA: Bez peněz se školství nezlepší. Velkolepé školské plány končívají volbami

LN: Způsob vzdělávání, který jste popsala výše, je tedy princip svobodného učení, o němž hovoříte na svém blogu?
Sebeřízené nebo svobodné vzdělávání, anglicky unschooling, v Čechách není legální. Dvakrát ročně je potřeba jít na přezkoušení, kde dítě prokazuje, že zvládlo učivo daného ročníku. Snažíme se tedy o něco, co se unschoolingu v rámci legálních mezí blíží.

LN: Jste v tomto poměrně veřejně aktivní na sociálních sítích, jak se vypořádáváte s kritikou svobodného vzdělávání i jistého netradičního způsobu vašeho života?
Kritika svobodného vzdělávání se mě nedotýká. Vždy mi v podstatě bylo jedno, co si o mně lidé myslí. A odmítám se tím stresovat. I když o mně něco špatného napíší, je to jejich, ne moje. Moje maminka to ale špatně nese. Pokaždé, když si něco jednou za týden přečte na Facebooku, ptá se mě – nechceš to už zabalit? Asi není úplně fanouškem toho, že se živím psaním a přednášením.

LN: Snažila jste se někdy zapadnout?
Už ve chvíli, kdy jsem ve školce vstoupila do prvního kolektivu, byla jsem velmi nepřijímaná. Taková divná. Zamkla jsem se před světem. Možná jsem se někdy snažila zapadnout, ale tak moc to nešlo, že jsem snahu vzdala. A protože vím, že je to pro mě těžké, už se nesnažím. Jsem na to nakonec vlastně pyšná. Nikdy neměla jsem vzor, k němuž bych vzhlížela. Nepotřebovala jsem potvrzení zvenčí, že dělám věci dobře. Teď to vnímám jako výhodu. Kdybych to takto neměla, zřejmě už teď nedělám to, co dělám. Myslím si, že většina standardních blogerů neschytává tolik zásadní kritiky. Jenže já často šťourám do témat, která lidem napadají jejich jistoty a to není nikomu moc příjemné. Navíc jsem se omylem stala něčím na pomezí blogerky a jakési známé osobnosti, kdy lidé nabyli pocitu, že mají právo na můj veřejný i soukromý život. Hodnotit jej.

LN: Vy ale poměrně otevřeně mluvíte o svém životě veřejně. Možná i díky tomu mají ten pocit.
To chápu, ale ono je to tak, že otevřeně mluvím o oblastech, které jsem si vybrala, zatímco některé velmi vědomě ven nedávám. Tím, že v oblastech, které jsem si vybrala a s nimiž jsem v pohodě jít s kůží na trh, jdu hodně do hloubky, lidé mají pocit, že jsem otevřená všude. Ačkoliv se blog jmenuje Krkavčí matka, skoro vůbec například nemluvím o svých dětech.

LN: Co je to, co váš odlišuje od jiných? V čem jste divná, jak o sobě říkáte?
Na úrovni mezilidských vztahů jevím malý zájem o lidi. Není to žádná sociální fobie, ale moc mě nezajímají běžné lidské rozhovory a vyprávění historek. Ale nebaví mě s někým ani diskutovat názory. Kdybych to přirovnala k telefonu: Spousta lidí si zapne telefon a jsou nadšení z toho, jak svítí, jak je hezky barevný. To jsou konverzace typu počasí a sdílení novinek. Pak jsou kamarádi, kteří jsou mi bližší nebo i někteří čtenáři blogu, které zajímají moje názory. Ti už si telefon odemknou a zkoumají, co aplikace v telefonu umí. Ale mě nebaví ani toto. Zajímají mě lidé, kteří chtějí zkoumat, jak je telefon naprogramovaný. Do takových konverzací se málokdy dostanu. Můj muž to uměl. A od té doby jsem potkala pouze jednoho podobného člověka. Existují tedy dva lidé, kteří to dokázali, a jeden z nich je mrtvý. Je to pro mě náročné. Cítím se utopená v mělkých konverzacích.

Smrt obnažuje lidskou existenci

LN: O vypořádání se s manželovou smrtí jste napsala knihu Moje milá smrti. Prožívala jste smrt jinak, než se k ní běžně přistupuje?
Otázka je, co je běžné. Spíše bych to nazvala přirozeným prožíváním smrti blízkého člověka. Prožívala jsem to tak, jak by člověk procházel zármutkem, kdyby neexistovaly vnější názory na smrt a tlaky, jak se s ní vypořádávat. Myslím, že jsem v sobě také neměla žádné zátky, které by blokovaly to, aby mnou smrt procházela.

Smrt mi přijde geniální v tom, že obnažuje lidskou existenci na důležité věci. V knize Čeho nejvíce litujeme před smrtí lidé popisují, že nejvíce litují toho, že nežili život podle sebe, ale podle toho, co jim říkali jiní, a pak že mnoho času věnovali práci, málo přátelům.

LN: Prožila jste něco podobného i vy po smrti manžela?
Myslím, že ano, ale nevědomě, nečetla jsem na to žádné chytré návody. Zkrátka se to stalo. Když jsem pak četla zmíněnou knihu, nebyla pro mě děsivá ve smyslu: rychle se probuď, přehodnoť svůj život, začni žít tak, aby to dávalo smysl, abys na smrtelné posteli mohla být šťastná a spokojená. Bylo to pro mě pokojné, protože jsem si říkala – ale vždyť já už tak žiji. Což bych bez manželovy smrti asi neměla. Stále bych běžela v nějakém křeččím kolečku, kde člověk uhání velmi rychle a nevšimne si, že život už utekl. Běžím teď mnohem pomaleji. Mnohem více si všímám drobností.

LN: Proč jste se rozhodla o smrti takto veřejně psát?
Nebylo to rozhodnutí, spíše jsem pokračovala v tom, co jsem už dělala. Blog už tehdy dva roky existoval. Zpětně jsem spíše vděčná, že můžu sloužit jako nástroj k přinášení tohoto tématu mezi lidi. Mám pocit, že se to zlepšuje, čím dál více lidí se o smrt zajímá, byť to zní morbidně. Pro mě smrt není konec života ani jeho opozitum, ale je to jeho neoddělitelná součást. Když člověk žije s vědomím smrti, může to jeho stávající život v mnoha ohledech vylepšit.

LN: Je smrt velké tabu?
Když jsem o smrti začala přednášet - a tenkrát jsem dělala už jiné besedy o sebeřízeném vzdělávání nebo cestování s dětmi - tak na besedy o smrti nikdo nechtěl chodit. Tabu smrti nejde prolomit žádným bujarým roztleskáváním – podobně jako třeba padlo sexuální tabu. Máme v sobě silně zakořeněné vnímání smrti, které nám vnutila společnost. Zajímavé to je třeba u malých dětí, které tím ještě nejsou poznamenané. Více se jejich vnímání blíží například buddhistickému pojetí smrti, než se jí začnou bát. Je otázka, kdy a z čeho strach vzniká.

LN: Co o smrti lidem povídáte?
Ráda improvizuji a nerada sama sebe nudím, takže každá beseda je jiná. Věřím ale, že každý člověk, který na besedu z nějakého důvodu přišel, si přišel třeba i pro jednu jedinou věc, jež zazněla a v ten okamžik mu měla něco předat, někam jej posunout. Klidně i drobnost, která se vůbec smrti nemusí týkat. Tehdy pro mě beseda splnila účel.

LN: Vydala jste nedávno knížku s doporučeními, jak cestovat s dětmi. Jak se vaše děti tváří na časté cesty?
Nevím, co by říkaly, kdybych s nimi začala cestovat až teď. Ale jezdím s nimi odmalička, prostřední syn byl se mnou poprvé, když měl šest týdnů. Každý z nich to vnímá jinak, ale nikdo z cestování není rozhozený. Myslím, že cestování berou mnohem samozřejměji než já. Když někam přijedeme, řeknu jim: ‚Tady je tvoje postel, dnes tady spíš.‘ A oni si lehnou a usnou. Větší změna je to pro mě.

LN: Jezdíte ven poznávat nebo je v tom něco jiného?
Potřebuji občas vylézt ze své bubliny. Ani ne ze stereotypu, ten mi nevadí, ale spíše přestávám být pozorná k věcem, které se kolem mě dějí. Čím déle doma jsem, tím méně jsem všímavá. Vycestování je vždy velký zatřesením, člověk zbystří a přiveze si bystrost zpátky domů. Moc se mi taky líbí, co to dělá s naší cestovní jednotkou. Cestování velmi tuží vztahy.

LN: Sama se po smrti manžela staráte o své tři děti, které učíte doma. Živíte rodinu – jezdíte po besedách, blogujete, píšete knihy a ještě stíháte hodně cestovat. Zvládáte toho spoustu.
To je asi určitý mediální obraz. Možná mám výhodu v tom, že jsem v klidu. Ale zase tolik toho nedělám. Věnuji se svým projektům, ale i v besedách jsem si musela najít míru, kolik toho zvládnu, protože loni v zimě jsem pocítila vyčerpání a myslela jsem, že před lidi už nepředstoupím. Jednou za rok si pak napíši knížku.

LN: To zní velmi jednoduše – skoro jako by to mohl udělat každý.
Myslela jsem si, že je to všeobecně snadné. Protože pro mě je to velmi snadný proces. Třeba dva, tři měsíce po večerech píši a pak půl roku knihu vydávám. To je pro mě asi bolestnější, vydání mi trvá déle než psaní. Poslouchala jsem ale rozhovor Petra Ludwiga s Terezou Salte v Deep talks, oba vydali knihu a oba říkali, jak je psaní těžký a bolestný proces. Pro mě není. Je to zábava na večer poté, co uložím děti ke spaní.

LN: Co je to, co u vás lidé hledají?
Vidím, že vzrůstá potřeba lidí po jiných myšlenkách, než z čeho zaplatit hypotéku. Jsem ráda, že jsem vystoupila z online světa a začala besedovat, protože přichází lidé, kteří hledají cestu k sobě. Když člověk rezignuje na konzum a zkusí z něj vyskočit – což je těžké – přináší mu to mnoho nových věcí do života a zjednoduší jej.