Předání Zlatých glóbů přijala Francie v polovině ledna s velkým zadostiučiněním. Poté, co americký týdeník Time uveřejnil v prosinci na obálce v návaznosti na úmrtí mima Marcela Marceaua titulek SMRT FRANCOUZSKÉ KULTURY, byla ocenění za film několika francouzských filmových děl (např. La mome o životě Edith Piaf) hojivou mastí na otevřené rány. Ve Francii americká kritika kultury země galského kohouta vždy pobouří, ale na pochvalu z velké země za Atlantikem se nezřídka čeká dychtivě. Jak to tedy opravdu je? Skutečně „země Prousta, Moneta, Piaf a Truffauta pozbyla postavení kulturní supervelmoci“, jak píše Time? Pokud ano, tak jak?
Stačí o prázdninách cestovat po této zemi, aby turista zjistil, že každá francouzská vesnice, každé městečko má svůj hudební, divadelní nebo filmový festival. Muzea a galerie kypí životem. Nakladatelství vychrlí na tisíc nových titulů a spisovatelé se utkají o desítky literárních cen. Ročně se ve Francii natočí dvě stovky celovečerních filmů, což z ní po USA a Indii dělá třetího největšího filmového producenta. Lze o takové zemi tvrdit, že její kultura umírá? To asi ne, ale Francie je jaksi, jak by řekli neuctivě Američané, „out“.
Nedávno jsem byl zaskočen otázkou ohledně současné francouzské literatury. Koho bych doporučil? Dalo mi práci vysoukat tři jména: Houellebecq, Pennac, Sollers. Nejsou to žádní Balzaci, Flaubertové, Zolové, Gidéové, Mauriaci. Stejně by to dopadlo s filmem. Tříšť titulů, žádný ohromující zážitek. Nic velkého v kinematografii od nové vlny. Nic mimořádného v literatuře od éry „nového románu“.
Jen něco přes deset francouzských filmů se objeví ve světové distribuci. A knihy? Ani v našem literárním překládání z francouzštiny, které má velkou tradici, to nijak moc nezáří. Figuruje tam, když si nedělám nárok na úplnost, něco z Michela Houellebecqa (Elementární částice, Možnost ostrova), Daniela Pennaca (Vášeň podle Terezy, Jako román, Obchodnice s prózou), nedávno dětská kniha do Timothéea de Fombellea (Tobiáš Lolness) a „comics“ Marjane Satrapiové (Persepolis).
Kýchla-li Paříž, i my kýchli
Kde je tedy příčina? Patrně v posunu estetiky a zájmu diváků a čtenářů. Globalizace a liberalizace, otevírající trhy i kulturním statkům, egalizují vkus a v novém prostředí se lépe daří dravější kultuře americké. Francouzi ztrácejí nejen v důsledku setrvačnosti dirigistické a státně subvencované kulturní politiky, jak bývá zvykem jejich zemi vyčítat. Jde o to, že někdejší uzavřenost národních kultur vyvolávala hlad po něčem odlišném, exotickém a snivém. Do této potřeby dobře zapadla touha po čemsi „hluboce francouzském“. A něčemu takovému vycházely vstříc filmy Tatiho, Traffauta, Godarda, filmy s Jeanem Gabinem, Jeanem Maraisem, Gérardem Philippem, Brigitte Bardotovou. Četníci Louise de Fun`ese bavili po tři desetiletí mladé i starší diváky, stejně jako to dokázala před 25 lety Angelika. Copak lze zapomenout vzrušující chvíle strávené ve společnosti rozverného Jean-Paula Belmonda či krasavce Alaina Delona? Jak chytlavé byly šansony Yvese Montanda? Česká premiéra Vězňů z Altony JeanPaula Sartra v pražském Národním divadle za účasti autora byla v 60. letech prvořadou kulturní událostí.
Francouzská kultura byla vzorem nejen ve 20.
století. Její celosvětová hegemonie sahá do 18.
století, kdy éra osvícenství uvolnila tvůrčí síly v řadě uměleckých oborů. „Kýchl-li v Paříži nějaký básník, i my jsme kýchli, abychom byli při tom,“ píše před nějakými 85 lety Ferdinand Peroutka. A kolik generací vyrostlo na verneovkách a Třech mušketýrech od Dumase? Dnešní čtenář, divák a konzument kultury stojí jinde. Svět se propojil, nabídka je obrovská. Pro kritickou většinu se kultura mění především v zábavu a rozptýlení. Kdysi populární francouzské snění, prožívání a ozvláštňování všednosti vnitřní bohatostí a invencí už nenachází ve velkém rezonující příjemce. Diváci chtějí také častěji než dříve zůstávat se sebou a u sebe, což dává pochopit zaujetí pro rodinné seriály, prosté příběhy lidí naší doby. Navzdory časté banalitě milostných zápletek a lidských konfliktů zřejmě podobné opusy divákům zmnožují jejich vlastní životní pocity a vyhovují sklonům k lidské sentimentalitě.
Chléb a kniha
Kupodivu, v politickém dešifrování této proměny si vede nyní hůře francouzská levicová opozice. Kultura jako kdyby přestala být nosným tématem socialistů, kteří se ztratili v ekonomizujícím sociálnu. Levice nebrání kulturu, volají zděšeně intelektuálové. Socialistická tradice přece chápala levici jako „cestu umožňující přístup k tomu nezbytnému, čím je chléb a kniha“, jak psal Charles Péguy. Za této situace přebírá iniciativu prezident Nicolas Sarkozy, jenž hovoří o „demokratizaci“ kultury, a jeho pravicová vláda uvažuje o zrušení vstupného do muzeí a připravuje vyhoštění reklamy z veřejnoprávních sdělovacích prostředků.
Asi není zcela pravdou, že „arogantní pravice silou peněz, svých thinktanků, nadací a koupených intelektuálů zavádí kulturní hegemonii“, jak tvrdí ve Francii naturalizovaná Američanka Susan Georgeová. Vše nelze svádět na „kapitulaci před všemocným trhem a exportem amerického modelu demokracie a kultury“. Francie se změnila a nemusí donekonečna spoléhat na kulturní protekcionismus. Jejím trumfem se může stát různorodost, vycházející z multietnické studnice výtvarné tvorby, hudby a literatury, jejíž nezadržitelné utváření nelze nevidět. Bylo by chybou zavírat oči před explozí takových sektorů tvorby, jako jsou rap, hip hop či komiksová literatura. Ostatně, filmová zpracování původně komiksových příběhů o Asterixovi a Obelixovi se už ve světě chytla, stejně jako veselohry s „Návštěvníky“ ze středověku v našich časech či filmy kolem rychlých aut pod názvem Taxi. Tyto nové kulturní projevy možná každému nesednou, ale dokáží si najít diváky amají šanci se na mezinárodní scéně neztratit. Proč by se nemohly stát novou reprezentací „francouzskosti“ ve světě? Nemyslím, že by Francouze, z nichž mnozí dnes mají rozmanité etnické kořeny, nějak valně pobuřovalo, že je reprezentují občas i barevní spoluobčané. Loňské úspěchy francouzského filmu Zrní a parmice, jehož režisérem je Francouz tuniského původu Abdellatif Kechiche, na mezinárodních festivalech svědčí o mnohém. Jednak že pohled z jiného kulturního podhoubí „francouzskost“ pozoruhodně zmnožuje, jednak že z příběhu s etnicky vymezeným rámcem může nadaný filmař udělat umělecký zážitek všelidské platnosti. Když se spisovatele Michela Houellebecqa dotazovali loni v prosinci v Buenos Aires, zda je „francouzská kultura mrtva v důsledku americké hegemonie“, odpověděl: „Něco na tom je, ale není to všechno. Máme pár slavných DJ a několik výborných spisovatelů. Záleží opravdu jen na nás. Chceme-li přesvědčit ostatní, musíme věřit především sami sobě. Nikoliv se utápět v masochistických úvahách o našem vlastním úpadku.“ Ve Francii i všude jinde platí totéž: umírání lze chápat buď jako konec, nebo jako nový začátek. Není těžké vidět, na které straně se nachází naděje.
O autorovi| Zdeněk Müller, arabista, žije ve Francii
