Když reprezentace vypadla před dvěma lety na mistrovství Evropy, odmítl nejmocnější muž českého fotbalu Vlastimil Košťál, že by cítil jakýkoliv podíl na týmovém neúspěchu. „Mně ten balon na lajně z ruky nevypadl,“ hodil po památné porážce s Tureckem zodpovědnost na chybujícího brankáře Petra Čecha.
Košťálova jindy neotřesitelná suverenita už ale začínala mít vážné trhliny. V tu chvíli bylo patrné, že se éra nejméně populárního bafuňáře pomalu chýlí ke konci, a opravdu – Košťál jako hlavní symbol úpadku v českém fotbale raději sám o pár měsíců později vyklidil scénu. „Tak vidíš, Vlasto, nakonec ten míč vypadl z ruky i tobě... Snad už nadobro!“ rozloučili se s ním fanoušci, kteří založili na internetu iniciativu Košťál ven!
Tak jednoduše se s Košťálovým dědictvím vypořádat nelze. S míčem si v rukou pohrává dál nejen nyní už mnohem méně sebevědomý „frontman“, ale také někteří další bývalí členové fotbalového vedení. I když se na řadu sporných případů z jejich dílny pozapomnělo, je důležité, aby alespoň jednou se zpožděním zaznělo třeba u soudu: fotbaloví bossové si za Košťálových dob počínali špatně.
Pokud by se tak nestalo, vznikl by problém i pro současného předsedu Ivana Haška. Někdejší oblíbený hráč a úspěšný trenér je stále obklopený aurou spasitele a na svaz nastoupil s jasným cílem: vymýtit praktiky svých předchůdců. Kdyby nad minulými prohřešky přimhouřil oči, dal by najevo, že se vlastně všechno odehrálo podle pravidel. Košťál by se cítil jako vítěz a Haškovi kritici by se zase mohli oprávněně ptát: Před čím jste nás vlastně přišel zachránit?
