Středa 16. října 2024, svátek má Havel
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Trápí mě, že u nás máme slabé národní cítění, říká příslušník speciálních sil. Za Česko bojuje ve světě

Česko

  7:00
Praha - Opálený, se svalnatým krkem, který prozrazuje, že je na tom fyzicky víc než dobře. O moc více se o muži vystupujícím pod jménem Vojtěch, který slouží u 601. skupiny speciálních sil, člověk nedozví. Kvůli utajení. Naposledy byl v akci na severu Mali. Alespoň oficiálně.

Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích. foto: Jarmila Štuková

Co dělají specialisté v Mali?
Základ je pomáhat zemi, ve které vlastní ozbrojené složky nejsou schopny adekvátní reakce. V porovnání s tím, co jsme dělali například v Afghánistánu, kde jsme zatýkali určité osoby s cílem je předat místní jurisdikci, v Mali spíše provádíme monitorování situace. Je to prevence, aby se kmeny mezi sebou nezačaly prát, ať už kvůli vodě, kvůli převozu zbraní, drog, či uprchlíků. Kmeny totiž na svém území vybírají „mýto“.

Novodobí veteráni

Na serveru Lidovky.cz se v příštích týdnech můžete těšit i na další rozhovory s novodobými veterány Armády České republiky.

Poprvé v novodobé historii čeští vojáci působí v Africe. V čem je to úplně jiné?
Teplota. Ve stínu tam bývá i padesát stupňů, na slunci pak sedmdesát. Jinak mi to nepřipadá nijak zvlášť odlišné od toho, co známe z Afghánistánu. Co se týká chování lidí, je tam veliký rozdíl. Byli otevření, přátelští. Afghánci nám zpočátku nedůvěřovali, když ale zjistili, že opravdu nejsme Američani, tak se to změnilo.

Jak se s africkou výhní vojáci mohou vyrovnat?
Nijak. Trpíte. A vypijete deset litrů vody denně. Jsme stavění na něco jiného. Nikdo z jednotky si neliboval, že v Mali je parádní prostředí. Působili jsme na severu země. Náš operační rádius byl do pěti set kilometrů. Plánovali jsme akce na čtrnáct dní, protože dva dny potřebujete na to, abyste se dostal do oblasti našeho zájmu. V poušti je to docela peklo.

Turista v Mali potřebuje průvodce, který ho neprodá

To připomíná počátky britských jednotek SAS, které křižovaly poušť v severní Africe. Popište mi, jak vypadalo osídlení v této části Mali?
Tam, kde byla voda, byli lidé. Tedy podél řek a v podhůřích. V poušti bylo jen pár tábořišť, kde žili místní kočovníci.

Cestují do Mali i běžní turisté?
Šlo by to. Potřebujete dobrého průvodce, který vás neprodá. Hodně peněz na úplatky, abyste bezpečně projel všechna mýta. Podle mě když cestujete sám civilním vozem, je to padesát na padesát, že se dostanete do problému. Nejvíce tam hrozí únosy.

Čeští vojáci jsou vyhlášení schopností improvizovat. Jak se to projevuje?
Jednoduše: nemáte nic a splníte všechna zadání. Jsme otevření a dokážeme se slušně zeptat  – to slovo slušně bych podtrhl  – místních, jestli by nám nepomohli. Ať už potřebujete přebrodit řeku, nebo najít nějakého člověka. Nebo jiný příklad: Češi jsou schopni opravit porouchané auto, i když třeba nemají potřebný díl. Holanďané, Dánové či Američané na technický problém volali speciální tým.

Ten druhý život

Prozraďte recept na to, jak si získat místní lidi.
To vychází z toho, že se netváříme jako mistři světa. Nechybí nám pokora. Dokážeme se místním přiblížit. Nemáme v sobě nadřazenost. Opravdu důležité je, že o věci žádáme, nerozkazujeme. V Afghánistánu nám říkali „Rusové“. Odlišovali jsme se řečí i chováním. Samozřejmě v tom byla i negativní emoce.

Jak je důležité si v Afghánistánu získat místní stařešiny?
Nikdy si je opravdu nezískáte. Jediná věc, která si je skutečně zavázala, bylo, když jsme zachránili život jejich dítěte. Pak byli schopni pomoci s čímkoliv, poskytnout důležité informace. Upřímně všichni byli zkažení penězi, které tam mezinárodní společenství sype ze všech stran. Navíc jak koaliční síly rotovaly, ne vždycky splnily všechno, co místním slíbily. V konečném důsledku měli místní pocit, že vojáci přicházejí a odcházejí, ale nic zásadního se nemění.

Cvičili jste jednotku afghánské policie. To nebyl ozbrojený sbor s nejlepší pověstí…
Pomáhali jsme zásahové jednotce. Moje první zkušenost s afghánskou policií byla taková, že na první patrole se najednou otočili s tím, že nutně musí odjet, že mají vlastně dovolenou. Mně se v tom okamžiku nerozsvítila červená žárovka. Před námi byla nastražená mina, na kterou najeli Američani a tři z nich to nepřežili. Afghánci to museli vědět.

Která mise pro vás osobně byla nejtěžší?
Ta první v Uruzgánu. Hodně se tam bojovalo. Mise byla rozdělená na tři bloky. V prvním se 601. skupina musela po zemi dostat na místo působení z Kandaháru. Odhadem je to asi tisíc kilometrů přes hory, žádný asfalt. Cesta je průjezdná jen v létě, v zimě tam bývá přes metr a půl sněhu. Trvalo to týden a půl. V roce 2008 jel na naši předsunutou základnu Anaconda velký zazimovací konvoj, bylo v něm přes sto kamionů, které byly pronajaté. Od okamžiku, kdy vjely do hor, se bojovalo. Ze sto dvaceti náklaďáků jich dojelo devadesát. Cestou zemřelo několik afghánských vojáků, byla nějaká zranění. Anaconda byla poslední základna, dál už byly jen hory.

Proč vás poslali do téhle bohem zapomenuté díry?
Podpora vlády, rozšiřování jejího vlivu, zajištění bezpečnosti obyvatelstva.

Ve stručnosti. V čem v Uruzgánu vaše práce spočívala?
Sbírali jsme informace o lidech, kteří prováděli protivládní aktivity. Takové lidi jsme pak hledali. Prohledávali jsme budovy. Hledali jsme zbraně a další nelegální materiál. Zjednodušeně: chodili jsme do hor, patrolovali jsme v okolí a dívali se kolem sebe.

‚Jak může někdo talibance označit za bojovníky?‘

Nakolik riskovali Afghánci, kteří s vámi spolupracovali?
Riskovali. Během patrol museli i nosit šátky přes obličej z důvodu možné negativní kompromitace.

Máte o nich nějaké zprávy?
Nemám. Neudržuji s nimi žádný kontakt. Vím jen, že ona policejní zásahová jednotka, kterou jsme cvičili, dostala těžké údery a je prakticky rozprášená. Přišli o půl mužstva. Na jejich základnu zaútočili sebevražední atentátníci.

Byli talibanci dobří bojovníci?
Přemýšlím, jak může někdo talibance označit za bojovníky. Lidi, kteří nastraží na silnici bombu a utečou? Nebo vás pokropí a utečou? Já vnímám bojovníka jinak. Jsou zákeřní, to ano. A výhodou je, že znají krajinu. Párkrát jsme se utkali, viděli jsme je, ale nikdy nesebrali svoji sílu, svoji hrdost, nikdy nešli do tvrdé konfrontace.

Takže vám chtěli donekonečna okopávat kotníky, aby vás unavili?
Vlastně nevím, co přesně chtěli, ale ať to bylo cokoliv, nedosáhli toho. Asi tak.

Jak se dá bojovat několik dní a nocí, když protivník nejde do konfrontace ve stylu druhé světové války?
Modelově: když jedete s konvojem horami, neustále sledujete terény, vyhodnocujete riziková místa. Když po vás někdo střílí, palbu opětujete, když nestřílí, jedete dál. Jste pořád ve stresu, což hodně unavuje. Nakonec trochu otupíte. To je všechno.

Bez čeho nikdy neodjedete na misi? Máte nějakou speciální vychytávku?
Beru si notebook a věci na odpočinek.

Jsou vojáci ve speciálních silách pověrčiví?
Jsou. Každý v něco věří. Někteří nosí třeba magický štít – indické znamení nebo dar pro štěstí od dětí, manželky či přítelkyně.

Pro každou armádu jsou důležité tradice. Ke komu vzhlíží příslušníci 601. skupiny speciálních sil? K parašutistům z druhé světové války, kteří byli vysíláni do protektorátu?
Jednotka se jmenuje po generálovi Moravcovi (František Moravec, 1895–1966, v prvorepublikové armádě rozvinul zpravodajskou službu, těsně před obsazením zbytků Československa Německem uletěl s jádrem svého oddělení do Velké Británie, kde organizoval zahraniční odboj – pozn. red.). Kořeny sahají k 22. výsadkové brigádě poválečné československé armády.

‚Trápí mě slabé národní cítění‘

Letos si připomínáme 75. výročí útoku na Reinharda Heydricha, kterého odstranili českoslovenští parašutisté Jan Kubiš a Jozef Gabčík. S vaším výcvikem a v tehdejších podmínkách, dokázali byste zabít Heydricha?
Tak jako proč ne. Seskočit z letadla umíme a naplánovat léčku také. Myslím si, že nám by to vyšlo lépe.

Mělo se Československo v roce 1938 bránit?
Ano. I když bychom patrně dopadli jako o rok později Polsko, národní hrdost by tolik neutrpěla. Teď víme, jak to dopadlo, když jsme to neudělali. Co se týče hmotných věcí, máme téměř všechno. Mě osobně trápí, jak je v České republice slabé národní cítění.

Máte pocit, že Češi jsou málo hrdí na to, že jsou Češi?
Češi jsou tvární a dělají to, co se jim řekne. Vůbec nepěstujeme sebedůvěru. Dost jsme toho dokázali, ale ve zprávách je pořád, jak je všechno zkorumpované, špatné. Ano, národní cítění máme slabé.

Pro vojáka je důležité být hrdý na svou zemi?
Když pro ni chci umřít, co myslíte?

601. skupina speciálních sil je označována za elitní jednotku. Má jednotka svoje vlastní rituály, které ji stmelují?
Pro mě to byl intenzivní přeškolovací kurz.

Měl jste při výběrovém řízení blízko k tomu, abyste zaklepal na onu slavnou dělostřeleckou nábojnici a vzdal to?
Ne.

Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích
Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích.

Je větší stres chránit diplomata, třeba v Afghánistánu, nebo plnit úkoly v poli?
To se nedá porovnávat, je to úplně jiná situace. Obecně platí, že chráněná osoba má větší právo na život než vy. I když v poli bojujete s účelem splnit záměr nadřízeného, jste na to zpravidla sám, pokud nepotřebujete nějakou podporu, a to je z mého pohledu jednodušší.

Kolik jste toho v Afghánistánu nachodili na patrolách?
Záleželo na teplotě a na vybavení, které jsme museli nést na zádech. Naložíte si deset litrů vody, to v Afghánistánu vydrží maximálně na tři dny, a k tomu nesete dalších třicet či čtyřicet kilo vybavení.

‚Budeme potřebovat novou specializaci, někoho na IT’

Vysvětlete mi, jaký je rozdíl mezi operátorem a bojovníkem? Co má umět?
Operátor je víc sexy slovo, jinak je významově stejné jako bojovník. Základem je schopnost práce v týmu, bojové dovednosti a pak záleží na specializaci.

Pieta za padlé vojáky.

Zavzpomínejte na padlé české vojáky. Na pietní stránce můžete také napsat vlastní kondolenční vzkaz.

Jakou specializaci máte vy?
Já jsem velitel jednoho elementu.

Pokud to není tajné, kolik máte pod sebou lidí?
Je to tajné.

Používáte, stejně jako Britové, čtyřčlenné hlídky?
To je základ i u nás, modelově je tam zdravotník, spojař, technik a velitel. Teď se ukazuje, že v budoucnu budeme v týmech potřebovat další specializace.

Jaké?
Patrně vzhledem k operačním potřebám budeme potřebovat někoho na IT.

Ještě se vrátím k Uruzgánu. Byly tam tři rotace, v každé údajně působilo sto lidí. Jak hodně to 601. skupinu zatěžovalo?
Ti, kdo zůstali doma, normálně plnili národní úkoly. V té době to byla novinka, že se jednotka takto rozdělila, ale dnes už to bereme jako samozřejmost.

Cítíte, že hrozeb přibývá? A že jsou stále blíž? Krym, východní Ukrajina, bojovníci takzvaného Islámského státu…
Samozřejmě že se to odráží ve scénářích výcviku.

Jak se řeší v Afghánistánu únos?
Přistane vám informace, že k únosu došlo, a požádají vás o pomoc. Vy si to potvrdíte ze svých zdrojů a pak si pro oběť jdete. Jeden únos, který jsme řešili, byl kvůli výkupnému, druhý měl toho člověka patrně zastrašit. Oběť pracovala v provládním rádiu.

A dostávali jste pravidelně zpravodajské informace od Američanů?
Jak kdy. Když nemáte ten luxus, že vám zpravodajské informace někdo přinese na talíři, musíte si je získat sám.

Je podle vás šance, že v Afghánistánu někdy bude mír?
Jen když to místní budou chtít.

Kdybyste si mohl ze zemí, které jste viděl, vybrat jednu jako dovolenkovou destinaci, kam byste jel?
Afghánistán. Jsou tam krásné hory.

‚Po příjezdu se musíte se ženou znovu seznámit‘

Počítáte s tím, že práce v armádě už není na celý život?
Pro mě to na celý život je. Já jsem odmalička věděl, že budu voják. Můj otec, ač byl sám voják, nechtěl, abych sloužil v armádě. Musel jsem ho obejít.

Co o své práci můžete říct přítelkyni?
To, co je veřejně publikovatelné. Naštěstí je tolerantní a tohle chápe.

Jaká je další meta pro člověka, který slouží u 601. skupiny?
Tohle je můj splněný sen. Pro mě je další meta pokračovat a sloužit zemi.

Když jste jel na svou první misi a na tu poslední do Mali, prožíval jste to jinak?
Jsem víc v klidu. Mám zkušenosti. Už vím, jak komunikovat s domovem. Vím, v kterém měsíci mě dostihne ponorková nemoc.

Vojáci, se kterými jsem mluvil, mi říkali: „První mise, to byl můj splněný sen. Chtěl jsem bojovat, ať by to bylo kdekoliv.“ Měl jste to stejné?
Měl.

A po návratu? Mise prý je nepřenositelný prožitek.
Doma vás nepochopí. Jsou to dva rozdílné životy: tam a tady. Na to slova nestačí. Nepochopí, že když se nepovede dozásobit základnu, máte hlad. Nepochopí, že po vás občas někdo střílí. Po příjezdu se vlastně musíte se ženou či přítelkyní znovu seznámit.

Mimochodem, když po vás poprvé stříleli, jaký to byl pocit? Spousta adrenalinu? Nebo jste přepnul na to, co jste měl nadrilované?
Čekal jsem, že to bude šok, že budu ve stresu. Stál jsem u auta, najednou se kolem začalo prášit. Kryl jsem se a opětoval palbu. Pálili z vesnice pod námi. Ale mám to pořád v hlavě, na to se nedá zapomenout.

Jak vypadá všední život na základně, když se vojáci vrátí u patroly?
Rutina neexistuje. Nemáme naplánované patroly na čtrnáct dní dopředu, které jedou jak podle jízdního řádu. My to máme parádně rozmanité.

Učí se speciální síly od sebe navzájem?
Samozřejmě. Od úplně základních věcí, které okoukáte na střelnici. Díváte se, jak přebíjejí zásobníky, jestli to náhodou není rychlejší než váš způsob. Třeba Američani mají parádně vyřešené odstraňování závad na zbraních, jako jsou třeba zaseklé nábojnice. Naopak oni moc neznají ruské zbraně, my to s nimi umíme.

Dostáváte na bojišti online data? Skutečně vidíte v reálném čase, kde protivník je?
Když na to máte techniku, tak ano. Já osobně tyhle technické hračky moc rád nemám, často „zlobí“. Pro leteckého návodčího jsou skvělé, podle mě je operátor ani nevyužije. Bojovník potřebuje bojovat, ne se koukat do displeje, kde kdo je, pak ztrácí přehled. Nám stačí vysílačka, mapa, GPS a případně kompas. S tím zvládnete cokoliv.

Jaký je váš nejsilnější zážitek v armádě?
Mise.

Co říkáte na to, že se moc nejezdí?
Nemám ten pocit.