Když roku 674 kalif Muawija obléhal hlavní město Východořímské říše Konstantinopoli na souši i na moři, zdálo se, že tato bosporská brána k Evropě nemůže přesile odolat. Jednoho dne však z přístavu vyplulo řecké loďstvo a z přídí plavidel se s hromovým rachotem vyvalily záplavy ohně, který spálil útočníky na prach. I to byl jeden z důvodů, proč Východořímská říše přežila od antických dob až téměř na samý práh novověku.
Podivná zbraň východořímských Řeků měla impozantní účinky. Hořela za hromového dunění a neuhasila ji ani voda. Zpočátku používali Byzantinci jakési ruční granáty – hliněné nádoby naplněné směsí, která se sama zažehla po jejich rozbití. Později však vynalezli siphon, zařízení, které vrhalo velké množství již zapálené látky na značnou dálku. Měli také speciální lodě pro boj za pomoci vrhačů ohně.
Existovaly však i ruční vrhače, zařízení umístěná na hradbách a granáty, které vyvíjely velké množství dusivého dýmu. Nelze vyloučit, že původ sahá právě do oblasti, kde se odehrál i chemický útok sásánovských vojsk proti Dura-Europos. Některé zdroje uvádějí, že staří Peršané a Indové znali jakýsi „oheň bharavský“, který hořel i pod vodou.
Byzantinci si svou strategickou zbraň pečlivě střežili. Směs se připravovala jen v tajných laboratořích a za prozrazení hrozily kruté tresty.
Císaři ji uměli rovněž propagandisticky využívat. Když ve 12. století Konstantinopol navštívil francouzský král Ludvík VII., císař Manuel Komnenos mu údajně předvedl jeden vrhač v činnosti. Král a jeho družina prý při každém hřmícím zášlehu padali na zem a křičeli: „Pane, smiluj se nad námi!“
