I kdyby Břetislav Pojar nevytvořil nic jiného než jedenáctidílnou sérii o dvou rozpustilých medvědech Pojďte, pane, budeme si hrát, zapsal by se zlatým písmem do knihy české animace. Volný cyklus, známý podle svého prvního dílu také jako Potkali se u Kolína, rozesmává i dojímá už několikátou generaci malých diváků - a ty velké spolehlivě vrací do vzpomínek na dětství. Zároveň Pojar díky „medvědům“ proslavil svou originální techniku animace reliéfní loutky.
Pojarovo dílo je však mnohem rozsáhlejší, staví jej na piedestal hned vedle Jiřího Trnky. Právě pod jeho vedením rodák ze Sušice, který k animaci zběhl ze studií na AVU a na Vysoké škole architektury, začínal a později se z výtvarníka a animátora vypracoval na pozici režiséra.
Trnka se vyhýbal mluvenému slovu a propůjčoval svým loutkám jen minimum výrazů, což byla pro animátory jeho filmů skvělá škola: museli se naučit, jak „postavám“ vdechnout život a odkrýt jejich nitra pohybem, zkratkou, pečlivě vybranými výrazovými prostředky. Pojar pro Trnku vynikajícím způsobem rozpohyboval například prince Bajaju, Neklana ze Starých pověstí českých či Klubka ze hry Sen noci svatojánské. Podobná virtuozita a úspornost se v dnešní době, kdy lze pomocí počítačové animace dodat jakémukoliv předmětu lidské pohyby a mimiku, takřka nevidí.
Schopnost vyjadřovat emoce nepopisně, pomocí gest, střihu, detailu či svícení Pojar prokázal už ve svém raném mistrovském kousku, zdánlivě schematické moralitce O skleničku víc. Ta stála na počátku série krátkých alegorických filmů, v nichž se režisér strefoval do pokřivených lidských vztahů, politických poměrů a do společnosti. Sem patří například přímočaře nazvaná Bombomanie, sociální kritika Co žížala netušila, Balablok brojící proti nesnášenlivosti a předsudkům nebo (proti)normalizační E.
Druhou linií Pojarovy tvorby se staly snímky s křehkou lyrickou náladou. V Jabloňové panně zadaptoval klasickou baladickou pohádku Karla Jaromíra Erbena, jejíž text kongeniálně doplnil sugestivní atmosférou a goticky stylizovanými loutkami. V poetickém filmu Lev a písnička rozehrál podobenství o tom, že násilí nemůže umlčet umění, a to v pestře vykresleném prostředí pouštní oázy plné zvířat a kouzelných detailů. A do třetice se režisér pochopitelně věnoval i tvorbě pro děti. Věnoval jim například večerníček Dášeňka, hravé Paraplíčko či magické zpracování Trnkovy knížky Zahrada.
Pojar při své umělecké dráze stihl také působit jako pedagog na pražské FAMU. Měl možnost pracovat pro kanadskou vládní společnost National Film Board, natáčel i na objednávku OSN. V červnu 2003 byl na filmovém festivalu ve Zlíně odměněn cenou za celoživotní přínos filmu pro děti a mládež, na loňském festivalu v Karlových Varech obdržel Cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Zatím poslední položkou Pojarovy filmografie je segment Paleček ve werichovském pásmu Fimfárum 2.
