Ještě ani nezačal, a v Le Figaru už měli titulek Avignon pěstuje své mánie. A hned úvodní představení na čestném dvoře Papežského paláce, autorský projekt Christopha Marthalera Papperlapapp, část diváků vypískala. Neunesla to, co je základem jeho poetiky: spojení divadla a hudby, burleskní ladění, dlouhé groteskně exponované scény, v nichž se takřka nic neděje, opakování sotva postřehnutelných gagů. Hovořilo se i psalo o snobárně, o vyhozené dotaci a podobně.
Deník Liberation připomíná, že spory o podobu festivalu se datují od prvního ročníku v roce 1947, i když polemiky mezi zastánci tradičního programu a radikálními modernisty jsou každý rok vyhrocenější. Letošní program se však ocitl pod nebývalou palbou, festivalové dramaturgii se především vytýkalo, že téměř nezařadila pravidelné divadelní texty, ale samé autorské adaptace všelijakých látek, performance, pohybové divadlo. A v neposlední řadě prý chyběli známí umělci, což část diváků odláká. V pozadí mohutné kritiky, která se na právě skončený festival navalila, je ale zjevně to, že v příštím roce skončí druhý čtyřletý mandát současným ředitelům festivalu Hortense Archamblautové a Vincentu Baudrillerovi, a je otázka, zda bude obnoven. Jde tudíž hlavně o signály připravujícího se lítého boje o prestižní post. Současní ředitelé se už dali slyšet, že by rádi pokračovali, a i když to zatím podle statutu nelze, stačí prý jen malá změna, aby to bylo šlo. O post je eminentní zájem, aby ne: podmínky jsou skvostné, od skvělé státní dotace a podpory všech důležitých institucí až po stabilní zájem nejlepších evropských divadelníků i diváků.
Rozhodnutí o vedení avignonského festivalu bude stejně nakonec politické. Navzdory tomu, že ten, kdo bude mít poslední slovo, současný ministr kultury Fréderic Mitterand, jak se píše ve francouzském tisku, o divadle nic neví a jeho vkus je velice konzervativní. Že by podobnost čistě náhodná?
