* LN Kamenosochařství už neexistuje. Jaký to byl obor?
Pojila se v něm sochařská schopnost a citlivost s řemeslem, protože kamenosochař musel umět díla, která převáděl ze sádry do mramoru a jiných materiálů, dotáhnout. Velínský byl velmi zkušený a taky se kamarádil s Janem Štursou. Pak si v Praze otevřel kamenickou dílnu a sekal do kamene všechna Štursova díla. Štursa do nich dával sto procent a Velínský mu ještě navrch čtyřicet přidal. Byl jsem u něj tři a půl roku a jsem poslední vyučený kamenosochař v republice. Měl spoustu kamarádů sochařů a dalších umělců, také tam chodíval Schulz a tahal z něho rozumy pro svůj román Kámen a bolest.
* LN Na Akademii jste zažil 50. léta. Jak to tam vypadalo?
Měl jsem ateliér na Špejchaře, kde jsme se opíjeli a vyváděli. Často mě ale napadalo, že zatímco chodím do školy a bavím se, je někdo zavřený a trpí. Zas tak jednoduché jsem to ale neměl, brácha emigroval v roce 1948 a estébáci nás taky otravovali. (...) Na Akademii také blbnuli svazáci, ale šlo to vydržet. Ona to přece jenom byla umělecká škola a trochu azyl. Jaroslav Fragner, který byl rektorem, se znal s Václavem Kopeckým z gymplu a ten vzpomínal, jak jim paní Fragnerová mazala chleba se škvarkama, a nedal na Fragnera dopustit.
