Stejně intenzivní pohoršení navíc chybí, když na veřejnost pronikne zpráva například o účasti domácích poslanců na golfovém turnaji v cizině, když se ukáže, že vládní agentura pořádá večírky za milionové položky anebo když se otevře téma ročních odměn šéfů státních firem.
Peníze jsou důležité, jen by neměly zastřít mnohem závažnější otázky. Jedna zrovna tento týden znovu vyplavala na povrch. Eurokomisař Franco Frattini si bere od pátku měsíc neplaceného volna v komisi, protože se chce zúčastnit italské volební kampaně. Přesněji řečeno, rád by byl vicepremiérem a ministrem vnitra ve vládě Silvia Berlusconiho, pokud ten vzejde z předčasných voleb v Itálii 13. a 14. dubna jako vítěz.
Jestliže se Frattinimu vyplní jeho přání, Itálie bude muset narychlo poslat do Bruselu někoho jiného. Pokud to nevyjde, Frattini se bude moct vrátit a navázat v bodě, ve kterém předtím skončil.
Stejná situace nastala naposledy loni: o národní funkci se neúspěšně ucházel Frattiniho kolega Louis Michel a den po belgických parlamentních volbách už zase seděl zpátky v komisi. Tehdy mluvčí unijní exekutivy na otázky po integritě takového přístupu lakonicky odpověděl, že to pravidla komise umožňují a že „v životě někdy nastane situace, kdy můžete jen vyhrát, ať už je výsledek jakýkoli“.
Jistě, nastane, člověk by se ale pak neměl zaštiťovat nejvyšším morálním principem, což komise dělá. Její členové nesmí komentovat národní politiku, protože jsou nadstraničtí, a jejich vlády po nich nesmějí nic chtít, protože komisaři mohou hájit jen celoevropské dobro. Zároveň se z nich ale mohou na měsíc stát nejzaťatější bijci národa a spílači Bruselu. Ze dne na den se mohou vrátit, zas neutrální jak lilie a předstírat, že se odskok do národní politiky nekonal.
Proto až bude příště Margot Wallströmová, žena, která má posílit důvěru lidí vůči unii, sedět před zrcadlem a sama sebe se ptát, který komunikační plán je ten nejkrásnější, mohla by začít jednoduchými kroky uvnitř v budově.
O autorovi| Kateřina Šafaříková, stálá zpravodajka LN
