Dva dokumentární portréty skládající hold skladateli Janu Klusákovi, respektive režisérovi Vojtěchu Jasnému mají společnou hlavně polopatičnost a přílišnou devótnost.
Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě v úterý zahájil snímek Život a film, pojednávající o režisérovi Vojtěchu Jasném. Do českých kin příští týden také vstupuje dokument Jan Klusák – Axis Temporum, zatím byl k vidění na letošních ročnících festivalů Finále Plzeň a v Karlových Varech. Oba snímky trpí podobnými nedostatky. Jakousi trojici s nimi tvoří film Miloš Forman: Co tě nezabije..., který v tuzemské distribuci běží už několik týdnů. Z hroznu portrétů tvůrců, kteří vešli ve známost v šedesátých letech, je jasně nejlepší. Jeho režisér Miloslav Šmídmajer si totiž od protagonisty svého filmu udržel odstup a dokázal výsledku dát i jinou strukturu než tu nejjednodušší – chronologickou. Portréty Jasného a Klusáka pohříchu působí jako díla učedníků obdivně vzhlížejících ke svým mistrům a idolům.
Vpřípadě Života a filmu je to dokonce pravda: snímek natočil Jasného student z newyorské Columbia University Arkaitz Basterra, který se ke svému učiteli hned na úvod v komentáři mimo obraz nadšeně hlásí. Axis Temporum je dílem Dana Krameše, jenž letos dokončil i sběrný dokument Argippo Znovuzrozený o objevu ztracené opery Antonia Vivaldiho, která byla nalezena v Českém Krumlově.
Oba portréty se drží stejného modelu: rekapitulují osudy svých protagonistů od narození až do současnosti a věnují se stejnou měrou jejich životním peripetiím i tvorbě. (Život a film skutečně nemohl nést popisnější titul.) Oba také začínají přehlídkou komentovaných fotografií z dětství, v případě Axis Temporum tato část zabírá zhruba třetinu stopáže. A páteř obou tvoří série rozhovorů s hlavními aktéry, kteří promlouvají na kameru nebo mimo obraz.
Zbytečná popisnost Nejjednodušší postup někdy bývá nejlepší, v těchto případech se však neosvědčil. Režisérům se totiž z Klusáka a Jasného bohužel nepodařilo dostat o moc víc než série banalit a suchých faktů. Víc to platí o Axis Temporum, kde Klusák nad fotoalbem Náš Honzík líčí stavby z písku na pláži v Rimini a vzpomíná na pobyt v Senohrabech, kde „hned za Štěpánkovic plotem byl potok“.
Aktéři přitom mají co říct, tvůrci jako by však momenty, jež stojí za hlubší rozvedení, nepostřehli: nechávají je vyšumět a věnují místo toho nepřiměřeně velký prostor obskurním historkám a detailům. Jeden by třeba místo Jasného vyprávění o rozseknutém rtu jeho bratra mnohem radši poslouchal režisérovo společné vzpomínání s Milošem Formanem na někdejší „schvalovačky“ na Barrandově. Daleko zajímavější než Klusákův exkurz do astrologie by bylo rozvedení jeho postřehů o skládání hudby pro animované filmy.
Axis Temporum i Život a film trpí také přílišnou ilustrativností. Když Klusák rekapituluje svůj první pobyt v Paříži, plátno ovládne úhledná koláž dobových výjevů z Montmartru, sakumprásk i s Moulin Rouge a tím ohavným kolotočem zpod Sacré Coeur. Jasný se zase prodírá kupředu dusivými chuchvalci žánrových obrázků z Prahy a New Yorku, a když kameře ukazuje schod a lucernu, tedy místa, kde poprvé políbil svou první, respektive druhou manželku, je to popisnost na hraně nechtěného humoru. Nejsilnějšími místy obou filmů jsou ohlédnutí za otci zemřelými v Osvětimi – neboť i tohle mají Klusák s Jasným společné.
A potom paradoxně momenty, které přinesou třetí osoby. U Života a filmu je to sama přítomnost Františka Slimáčka, předobrazu Františka z Jasného mistrovského kousku Všichni dobří rodáci. Sedě na zápraží svého gruntu, nemusí říct ani slovo, zločiny kolektivizace 50. let má usazené ve vráskách ve tváři jako horník prach uranových dolů.
V Axis Temporum ten moment představuje vyprávění o Editě Polachové, která malému Klusákovi věnovala v předvečer svého odjezdu transportem do Terezína pravítko, pomocí kterého pak skladatel celý život rýsoval notové osnovy. Klusák ji měl za mrtvou, jen aby se s ní po šestašedesáti letech opět setkal na premiérovém uvedení své půl století staré Malé ranní mše. Hlavně v těchto okamžicích na diváka padne tíha osudů – ale bohužel osudů těch druhých.
