Pátek 21. ledna 2022, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Až příliš uctivé dokumenty

Česko

Filmový čtvrtek – Obdivné portréty, smutní viceprezidenti, hořící outsideři

Dva dokumentární portréty skládající hold skladateli Janu Klusákovi, respektive režisérovi Vojtěchu Jasnému mají společnou hlavně polopatičnost a přílišnou devótnost.

Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě v úterý zahájil snímek Život a film, pojednávající o režisérovi Vojtěchu Jasném. Do českých kin příští týden také vstupuje dokument Jan Klusák – Axis Temporum, zatím byl k vidění na letošních ročnících festivalů Finále Plzeň a v Karlových Varech. Oba snímky trpí podobnými nedostatky. Jakousi trojici s nimi tvoří film Miloš Forman: Co tě nezabije..., který v tuzemské distribuci běží už několik týdnů. Z hroznu portrétů tvůrců, kteří vešli ve známost v šedesátých letech, je jasně nejlepší. Jeho režisér Miloslav Šmídmajer si totiž od protagonisty svého filmu udržel odstup a dokázal výsledku dát i jinou strukturu než tu nejjednodušší – chronologickou. Portréty Jasného a Klusáka pohříchu působí jako díla učedníků obdivně vzhlížejících ke svým mistrům a idolům.

Vpřípadě Života a filmu je to dokonce pravda: snímek natočil Jasného student z newyorské Columbia University Arkaitz Basterra, který se ke svému učiteli hned na úvod v komentáři mimo obraz nadšeně hlásí. Axis Temporum je dílem Dana Krameše, jenž letos dokončil i sběrný dokument Argippo Znovuzrozený o objevu ztracené opery Antonia Vivaldiho, která byla nalezena v Českém Krumlově.

Oba portréty se drží stejného modelu: rekapitulují osudy svých protagonistů od narození až do současnosti a věnují se stejnou měrou jejich životním peripetiím i tvorbě. (Život a film skutečně nemohl nést popisnější titul.) Oba také začínají přehlídkou komentovaných fotografií z dětství, v případě Axis Temporum tato část zabírá zhruba třetinu stopáže. A páteř obou tvoří série rozhovorů s hlavními aktéry, kteří promlouvají na kameru nebo mimo obraz.

Zbytečná popisnost Nejjednodušší postup někdy bývá nejlepší, v těchto případech se však neosvědčil. Režisérům se totiž z Klusáka a Jasného bohužel nepodařilo dostat o moc víc než série banalit a suchých faktů. Víc to platí o Axis Temporum, kde Klusák nad fotoalbem Náš Honzík líčí stavby z písku na pláži v Rimini a vzpomíná na pobyt v Senohrabech, kde „hned za Štěpánkovic plotem byl potok“.

Aktéři přitom mají co říct, tvůrci jako by však momenty, jež stojí za hlubší rozvedení, nepostřehli: nechávají je vyšumět a věnují místo toho nepřiměřeně velký prostor obskurním historkám a detailům. Jeden by třeba místo Jasného vyprávění o rozseknutém rtu jeho bratra mnohem radši poslouchal režisérovo společné vzpomínání s Milošem Formanem na někdejší „schvalovačky“ na Barrandově. Daleko zajímavější než Klusákův exkurz do astrologie by bylo rozvedení jeho postřehů o skládání hudby pro animované filmy.

Axis Temporum i Život a film trpí také přílišnou ilustrativností. Když Klusák rekapituluje svůj první pobyt v Paříži, plátno ovládne úhledná koláž dobových výjevů z Montmartru, sakumprásk i s Moulin Rouge a tím ohavným kolotočem zpod Sacré Coeur. Jasný se zase prodírá kupředu dusivými chuchvalci žánrových obrázků z Prahy a New Yorku, a když kameře ukazuje schod a lucernu, tedy místa, kde poprvé políbil svou první, respektive druhou manželku, je to popisnost na hraně nechtěného humoru. Nejsilnějšími místy obou filmů jsou ohlédnutí za otci zemřelými v Osvětimi – neboť i tohle mají Klusák s Jasným společné.

A potom paradoxně momenty, které přinesou třetí osoby. U Života a filmu je to sama přítomnost Františka Slimáčka, předobrazu Františka z Jasného mistrovského kousku Všichni dobří rodáci. Sedě na zápraží svého gruntu, nemusí říct ani slovo, zločiny kolektivizace 50. let má usazené ve vráskách ve tváři jako horník prach uranových dolů.

V Axis Temporum ten moment představuje vyprávění o Editě Polachové, která malému Klusákovi věnovala v předvečer svého odjezdu transportem do Terezína pravítko, pomocí kterého pak skladatel celý život rýsoval notové osnovy. Klusák ji měl za mrtvou, jen aby se s ní po šestašedesáti letech opět setkal na premiérovém uvedení své půl století staré Malé ranní mše. Hlavně v těchto okamžicích na diváka padne tíha osudů – ale bohužel osudů těch druhých.

Autor:

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...