Až zemře Štrougal nebo Jakeš, obávám se, že novinářská trdla napíšou, že odešel „legendární politik“. Na tohle a jiná přídavná jména jsem totiž narazil v nekrolozích, když před Silvestrem zesnul bývalý televizní hlasatel Miloš Frýba. Sakryš, co na něm bylo legendárního, kultovního nebo ikonického? Panák vzhledu plastového Kena papouškoval skoro dvacet let schválené bolševické bláboly a bludy a nastavoval zrcadla prohnilému kapitalismu. Byl tak neskutečný, až vzniklo recesistické sdružení, které ten sterilní zjev jako by adorovalo a skinheadský Orlík ho v názvu první desky chtěl za prezidenta. A přece musel mít ten člověk smysl pro humor, když v roce 1991 trefně zparodoval sám sebe v Chaunově skvělé tragigrotesce Štědrý večer paní Hůlové. Zbyněk Petráček mi navíc připomněl, že ve Švankmajerově Otrantském zámku Frýba hrál... Miloše Frýbu.
Jde-li o nekrology, našlapuji po oslím můstku ke vzpomínce na Jiřího Dienstbiera. Setkal jsem se s ním osobně poprvé až počátkem roku 1989 na nějakém večírku. Když jsem začal cosi koktat o tom, jestli nebylo blbé psát do Melodie, zatímco on a jiní seděli, řekl mi, abych šel do prrr...ava a nabídl tykání. Byl jsem pak bez sebe štěstím, když do Vánoc můj nový kámoš v hollywoodském stylu zamířil z kotelny rovnou do Černínského paláce.
Jenže! Jak se tak dívám, co jsem o něm tu a tam publikoval v posledních dvaceti letech, vždyť já s ním snad v ničem nesouhlasil! Ať šlo o názory na bombardování Jugoslávie, odmítání lustračního zákona, ÚSTR, americký radar či jeho tristní angažmá v Občanském hnutí a přilípnutí se k sociální demokracii. Ještě coby „hradní“ úředník jsem se s ním těžce zhádal, že jako ministr zahraničí drží na místě velvyslanců pořád dost fízlů a struktur z moskevských škol. Zřejmě o tom věděl své. Nejvíc mě ovšem šokoval jindy. Nebožka ODA cosi slavila na zahradě v Apolinářské ulici. Začalo pršet a uchýlili jsme se do sklepní vinárny vedlejšího domu. Náhle se zjevila Iveta Bartošová a chtěla, abych se s ní „u nich“ vyfotil! Pak se dostavil v bačkorách Dienstbier a já pochopil, kde jsme. V baráku Ladislava Štaidla, kde Jiří žil v podnájmu! Když se mě naivně ptal, co proti Láďovi mám, nastal čas odejít. Drze cynický číman Štaidl, jenž proslul prorežimním televizním vystoupením při Palachově týdnu, se dnes v Blesku chlubí, jací byli kamarádi a že mu před sedmnácti lety nabídl bydlení. Škoda, že to neudělal tehdy, když chartistu pustili z basy.
Neumím vysvětlit, proč přes všechny vážné výhrady na mne stále působilo Jiřího zářivé charisma a velkorysost. Nezkrotná Lisbeth Salanderová v Larssonově Dívce, která si hrála s ohněm, říká: „Neexistují žádní nevinní. Existují však různé stupně odpovědnosti.“ Myslím, že Jiří Dienstbier ve druhé polovině života s nejvyšší odpovědností a odvahou zcela odčinil všechny úlety mládí. Odčinil je svou prací ve VONS a třemi lety v komunistickém kriminále, kde dlel za svobodu i těch, kterým je dnes ukradená a pletou si ji se žvancem. Bez něj by se navíc neobnovily noviny, které máte v ruce. Smekám.
