Bába, které oni však říkají babička, si to však navzdory selektivní paměti, kterou, jak upozorňuje klip, báby trpí, pamatuje. Pamatuje, jak vyrůstala na vesnici a měla svého psa a koně a jak její otec, který zdědil rodinný grunt, byl dáván jiným sedlákům za vzor, jak se stará o své zaměstnance. A pamatuje si, jak po roce 1948 na jejich statek nejdříve uvalili dávky, které nešlo splnit, ale oni je přesto sedření plnili, a když to nestačilo, tak otce zavřeli, obvinili ho ze špionáže, pak zavřeli i jeho švagra, ten měl dostat trest smrti, a nakonec sebrali i ji, které bylo osmnáct a její protistátní činnost spočívala v tom, že vozila do Prahy známému dopisy, v nichž její otec popisoval poměry na Příbramsku. A tak si z padesátých let pamatuje jen to, co zažila v táborech kdesi na Slovensku, kde se naučila několik maďarských písní a přivezla si celoživotní návyk poněkud strnout, když spatří na ulici policistu čili esenbáka. A bude si pamatovat, jak se po propuštění již nemohla vrátit do rodného domu, protože z toho byla její maminka během několika hodin vystěhována a převezena desítky kilometrů daleko, kde ji strčili do místnosti u chléva, což jí tak nevadilo, protože kravám dobře rozuměla. A bude si také svou selektivní pamětí pamatovat, že když po deseti letech na uranových dolech tátu pustili, měl zákaz pracovat v zemědělství, čímž byla několik staletí trvající tradice přervána, což byl ostatně komunistický záměr. Díky tomu všemu je její paměť padesátých let jen selektivní. O agitacích blbých svazáků jen slyšela, i když si je snad umí představit. Mládí vpřed bylo heslem i jejího mládí. Naštěstí selektivně.
O autorovi| Jiří Peňás, redaktor LN
