Pátek 19. července 2024, svátek má Čeněk
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Babička v mlhovině divokých nápadů

Česko

Pražské Národní divadlo uvedlo premiéru dramatizace prózy Boženy Němcové Babička. Titulní roli ztvárnila v režii J. A. Pitínského Vlasta Chramostová.

Babička v Národním může na první pohled vypadat jako skvělý marketingový tah - tatínek, maminka, dědeček, babička a dítka mohou přijet do zlaté kapličky za nejčistší klasikou. Ve skutečnosti je tento úmysl mnohem riskantnější, a pokud nemají inscenátoři jednoznačně fungující klíč, je lépe se jej vzdát. Nestačí jen osobní přesvědčení, že byl nalezen. Je třeba si to také ověřit.

Inscenátoři nové Babičky s kusem operují také jako s poctou představitelce titulní role - Vlastě Chramostové. Herečka však spíš než poctu obdržela danajský dar, protože v podstatě (a bohužel jako všichni ostatní) nemá co hrát. Většinou vypráví a rozkládá, uděluje rady, pronáší různé průpovídky a demonstrativně mentoruje, a i když se k ní neustále všichni vztahují jako k záchraně, její charakter je za těchto okolností nesdělitelný.

Česká Matka Tereza Vrcholem pocty měla zřejmě být závěrečná scéna, která se ale naopak všemu nesmyslně vymyká. V románu umírající Babička čeká na příjezd Barunky, tady nechala režie nastoupit všechny postavy do současného krematoria, „doplnit“ jejich osudy o dalších patnáct let (divák už byl víckrát podělen fantaziemi na téma, co bylo se Třemi sestrami, proč to nezkusit i s domácí klasikou) a vzdychat nad Babičkou, která se zde jeví jako česká Matka Tereza.

Na horizontě se v plujících mracích objevuje Vlasta Chramostová v Pavlíčkově Zprávě o pohřbívání v Čechách z originálního záznamu Bytového divadla, který pořídil Stanislav Milota. Pohřbívání je ovšem svébytné dílo, které se týká jiné osoby, jiné situace a s Babičkou nemá nic společného.

Prý má inscenace vypovídat o těžkém údělu žen, tedy i Babičky a její představitelky, ale tvůrci se vůbec nezamysleli nad tím, jak nepatřičné asociace tento závěrečný oslí můstek vzbuzuje. Ostatně tvář Chramostové v mracích skoro symbolizuje, jak bylo naloženo s knihou Němcové - i ta se v inscenaci jen občas vynoří z mlhoviny divokých nápadů. Další důležitá postava Barunka (Magdaléna Borová) trpí stejnou charakterizační nedostatečností, pouze místo poučování výská, poskakuje a klade hloupé otázky dospělým.

J. A. Pitínský a dramaturgyně Lenka Kolihová jistě Babičce věnovali nemalé úsilí, ale to samo o sobě není zárukou úspěchu. Také se nás snaží přesvědčit, že vyšli z dramatického pokusu Růženy Pohorské, údajné členky Národního divadla, o které se lze právem domnívat, že je Járou Cimrmanem v sukních; Slovník umělců ND o ní mlčí. Podobné mystifikační nápady jsou bohužel pro vypravení inscenace typické.

Dramatizace nabízí nově připsané pasáže a scény, jako například dialog Babičky s dcerou, který má téma těžkého života žen otevřít. Dialog ale působí cizorodě až násilně, hned na začátku upozorní, jak je celé anoncované téma chtěné. Přitom navzdory mnoha inovacím třeba dramatický potenciál Viktorčina příběhu zůstal promarněn, ta po jevišti většinou jen bláznivě pobíhá.

Prolog a celý první obraz, čili minimálně třicet minut, se pouze vedou řeči a vyprávěnky. Tento charakter textu převažuje i dál, a režie se tedy snaží dodávat divadelnost vnějškově. Z jejích snah zůstává hlavní dojem přeplácaných aranžmá, na jevišti se stále něco souběžně děje, je tam neutuchající frmol a ruch, věčně někdo vykřikuje a přepjatě gestikuluje. Chvílemi to vypadá, že česká vesnice je skanzen šílenců. K tomu ještě různé folklorní vsuvky a monumentálně dunící, ale ryze eklektická Franzova hudba, místy se snažící navodit dojem novodobého Otevírání studánek.

Celkově se styl inscenace pohybuje mezi záměrně naivním a barvotiskovým realismem, připomínajícím ilustrace ke kalendářům a krejcarovým románům, a jakousi fantaskní až pohádkovou rovinou (zámek připomíná empírové hodiny). Mnoho nápadů a téměř halucinačních vizí nejde ani rozšifrovat, ale budiž, Pitínský má fantazii, je poeta a lyrik. Snad by ale také občas stálo za to vzít ohled na diváky. Asi jej při tom všem poetizování ani nenapadne, že i divadelní iluze a konvence podléhají určitým pravidlům a že se nelze jen tak začít věšet v řece Úpě.

Inscenátoři nejspíš neměli v úmyslu Babičku karikovat, a přesto se na této hraně stále pohybují a někdy ji i překročí. Asi by se měli ptát po příčině opakovaného smíchu diváků při scénách, které rozhodně směšné být nemají -jako když kněžna Babičce udiveně oznámí, že by bez ní nepřišla na to, že Hortensie miluje svého učitele kreslení.

Babička je po Kohoutově nové hře už druhou inscenací Národního divadla, která byla ohlašována jako událost sezony a dopadla prachbídně. Možná už by se vedení činohry mohlo nad takovým průběhem sezony trochu zamyslet.

HODNOCENÍ LN **

Božena Němcová: Babička

Režie: J. A. Pitínský Dramatizace: J. A. Pitínský, Lenka Kolihová-Havlíková Scéna: Jan Štěpánek Kostýmy: Jana Preková Hudba : Vladimír Franz Národní divadlo, premiéra 13. 12.

Autor:

Rozdáváme Bi-Oil ZDARMA
Rozdáváme Bi-Oil ZDARMA

Maminky, pojďme si po sérii dětského testování dopřát také něco pro sebe. Ať už vás trápí strie, jizvy, dehydrovaná pokožka, pigmentové skvrny nebo...