Babičky jsou moudré a vědí, jak o sebe pečovat. Historie je pro ně jejich dětství a mládí, budoucnost je jim blízká, znají běh času. Pracují pomalu a rozvážně, odpočívají, těší se. Když je jim smutno, zapláčí si, když je jim veselo, popovídají si s kamarádkou. Žijí každý den, jakoby byl ten nejdůležitější v životě. Jsou moudré, naučily se, mají historickou paměť.
I tělo má historickou paměť. Vyvíjelo se skoro půl milionu let a upravovalo své reakce na stres. Pokud se výjimečné stalo běžným, tak se buňky přizpůsobily. V těle se stále odehrává spousta dějů, které vycházejí ze zkušeností tisíců generací. To použitelné se v genetickém kódu uloží a předává dalším generacím buněk, dlouhodobě nepotřebné se přestane předávat dál. Tak už dnes nemáme kompletní ocas, zakrňují nám zuby moudrosti i slepé střevo. Každá tato „inovace“ trvala řadu generací buněk i organismů, přežilo jen to, co bylo účelné.
Jak se člověk stěhoval z horké Afriky do studenějších krajin, měnil se. Vynalezl oděv a domy, ale „husí kůže“ mu zůstala jako památka na dobu, kdy se v zimě nebo v nebezpečí ježila srst. Je to účelné? Možná zase jednou bude. Naučili jsme se žít s viry rýmy a nevšímat si bakterií v našem střevě. Z původních nepřátel se stali nepostradatelní pomocníci. Všechno trvalo stovky a tisíce let.
Pradědečkové a pravnuci před pěti sty lety by navzájem nepoznali rozdíl ve způsobu života, zatímco mnozí rodiče zažili dětství diametrálně odlišné od toho, které zažívají jejich děti. Civilizace se pohybuje hyperbolickou rychlostí a tělo se musí přizpůsobovat ne tisíce let, ale během tisíců minut odlišným podmínkám.
Cestujeme z pásma do pásma, víme o všem, co se kde stalo během chvíle, několikrát musíme přestavět svůj styl života, stále se učíme. Divíme se, že nejsme odolní „normálním“ stresům. Je to zkrátka proto, že nejsou normální z hlediska našeho těla. Žijeme nenormálně, přestože je to běžné. Žijeme v běhu. A tělo, ten maratonec tisíciletími, klopýtá, ztrácí přehled a signalizuje zdánlivě nelogicky. Zastavme se a naslouchejme.
Stále mezi námi ještě žijí moudří lidé, kteří při první známce nemoci ulehnou, uvaří si čaj, vypotí se a za dva tři dny vyskočí čile z postele a jsou jako rybičky.
Moje babička si většinou poradila sama, protože poslouchala, co si tělo žádá. Odpočívala, když bylo třeba, jedla, co jí dělalo dobře, a nepřejídala se, chodila do pátého patra bez výtahu a cvičila každé ráno. Radovala se ze života, těšila se z každého nového dne. Čas jako by pro ni neexistoval. Žila v souladu sama se sebou, ve svém individuálním čase. Měla se ráda. Vyhověla si. Cítila, kdy má mluvit a kdy jen druhého podržet za ruku. Učme se od moudrých starých lidí, naslouchejme, když říkají: „Nehoň se tolik, odpočiň si, neodbývej se, mám o tebe starost.“ Mají pravdu. Říkají ji tiše, ale rozhodně. Milují život, své tělo a své duše. Jsou pokorní a vnímaví.
Znají správnou míru a správný čas. I jejich kytičky prospívají lépe než ty naše, podvyživené či přehnojené. Učme se od moudrých, jak žít, dokud žijí. Učme se vážit si svého citlivého těla, dokud je silné a mluví s námi. Naslouchejme...
O autorovi| KATEŘINA CAJTHAMLOVÁ, Autorka je lékařka
