Pád dopravního letadla přináší vždy mnoho osobních tragédií a letecké neštěstí, při kterém zahynula elita polského národa letící uctít památku 25 tisíc zajatých polských důstojníků zavražděných ruským komunistickým režimem během druhé světové války, hluboce zasáhlo nejen rodiny obětí, ale patrně i každého člověka schopného soucitu kdekoli na světě. Ano, každé letecké neštěstí je tragédie, jestli však nějaké neštěstí nebylo zbytečné, pak právě to z minulého týdne.
Zločiny komunismu se neustále relativizují, úmyslně zatajují, případně samy upadají postupem času v zapomnění. V naší republice se strana vrahů Milady Horákové a Heliodora Píky stále opovažuje propagovat svou zrůdnou ideologii a veřejně usilovat o převzetí politické moci (moc ekonomickou její proponenti nikdy neztratili). V Rusku se Putin a jemu podobní pokoušejí za nečinného přihlížení okolního světa zvolna rehabilitovat nejmasovějšího vraha v lidských dějinách - Stalina - a postupně tak probudit z mrtvých bývalou Říši Zla -komunistický Sovětský Svaz.
Poté, co tragédie ve Smolensku tím nejhlasitějším možným způsobem připomněla odpornou a zbabělou vraždu polské elity i to, jak komunisti tento svůj zločin až donedávna zatajovali, budou mít různí Putinové, Filipové a Chávezové svou úlohu výrazně ztíženou. Nevím, kolik procent obyvatel Ruska, Česka či Venezuely znalo před čtrnácti dny Katyňský příběh. Po tragédii ve Smolensku se ho však postupně dozví každý.
Když jsem minulý týden přemýšlel o obětech polské letecké katastrofy, znovu jsem si uvědomil, jak strašně jsem vděčný Polákům za to, že svým příkladem urychlili pád komunismu v Evropě, a tedy i v mé vlasti. Nově jsem si uvědomil, že jim musím být vděčný i za jejich původní, i za novou katyňskou oběť, které obě výrazně komplikují návrat komunismu v Rusku i u nás doma. Nyní všichni truchlíme. Možná ale časem budeme slavit 10. duben jako mezinárodní svátek vítězství nad komunismem.
Jaroslav Flégr, evoluční biolog
Hele, tuleň, zab ho!
Postoj Evropské unie k lovu tuleňů je volnou parafrází sloganu: „Zabij bobra, zachráníš strom!“
V první půlce dubna vyvrcholila v Kanadě sezona lovu tuleňů. V televizích po celém světě se při této příležitosti stalo tradicí pustit na obrazovky záběry sněhu zbroceného krví roztomile vyhlížejících tuleních mláďat a k tomu přidat nějaký ten záběr do sveřepé tváře krutého lovce. Celebrity formátu Paula McCartneyho nebo Brigitte Bardotové se nám přitom pokusí infikovat mozky doktrínou, že lov tuleňů „je fuj“ a slušný člověk s ním nemá nic společného. A když nám komentátor připomene, že Evropská unie zakázala obchod se vším, co se dá lovem tuleňů získat, může hnus vystřídat hřejivý pocit z iluze, že jsme členy společenství, jež se tomuto zvěrstvu postavilo. Při bližším pohledu z této stafáže mnoho nezbude.
Evropské státy se na nedávném zasedání CITES zdržely hlasování, když se rozhodovalo o tom, zda bude omezen obchod s tuňákem obecným. Této ryby zbývá ve východním Atlantiku a Středomoří asi 15 procent původních stavů, ale pro její zařazení na seznam ohrožených druhů naši zástupci ruku nezvedli. Stavy úhořů klesly na dvě procenta stavů ze 70. let minulého století, ale i úhoře lze v EU směle lovit. Jde o příliš velký byznys, než aby se našel politik s odvahou lov těchto ohrožených ryb zatrhnout.
Tuleň grónský, jehož se valnou měrou týká kanadský lov, je pro Evropu „jiná káva“.
Jaroslav Petr, biolog
