Jaromír Nohavica včera poprvé reagoval na Hutkovu píseň „Udavač z Těšína“, kritizující jeho spolupráci s StB po návštěvě Karla Kryla ve Vídni. LN přinášejí Nohavicovo vyjádření, publikované na stránce www.nohavica.cz.
Výlet do Vídně v červenci 1989 byl pro mne jeden z nejkrásnějších zážitků mého tehdejšího 36letého života. Někdy na začátku prázdnin přišel kamarád Pepa, s kterým jsem už druhý rok jezdíval na společné koncerty (dělal mi řidiče, předskokana a parťáka na trudných folkových cestách), s tím, že jsme dostali pozvání z vídeňského spolku krajanů na koncertování, že to domlouvají nějací lidé kolem jeho známého. Těšil jsem se velmi.
Všechno to vypadalo velmi oficiálně a já měl naději, že se v té gorbačovovské době perestrojky podívám za hranice. Že snad potkám i toho, jehož písně jsem tak obdivoval, že mu snad řeknu, jak si ho vážím. A snad ho potěším i tím, že jsme na něho doma nezapomněli.
Co víc povídat. Celé mé nadšení, zážitky i průběh jsou zachyceny v autentickém fejetonu Vídeňský řízek s ananasem, který jsem si sepsal po návratu domů.
Musím samozřejmě podotknout, že už v polovině srpna, po návratu, si mne zavolali, jak to občas dělávali, pracovníci z karvinského StB na pohovor. Odmítnout je jsem se pokusil pod různými záminkami několikrát, ale když mi naznačili, že se na některé věci mohou zeptat i někoho jiného, raději jsem na jejich schůzky chodil, abych ty své před všemocným, obávaným molochem ochránil. Co jim řeknu, to jim řeknu a nic důležitého ze mne stejně nevytáhnou. A tak existuje ještě jeden záznam z tohoto vídeňského výletu. I ten si dnes můžete přečíst. Po 17 letech mi ho v malé pražské hospůdce dal k přečtení novinář z Respektu, který mne chtěl požádat o několik vysvětlujících slov k chystanému článku o otevírání archivu Státní bezpečnosti. Nakonec z toho byl velký profilový článek o mně.
Když jsem těmi šesti žlutými stránkami z archivu StB poprvé nevěřícně listoval, pochopil jsem, jak hluboký a bezedný je močál naší minulosti, močál lemovaný směrníky a rozcestníky StB a jejich metodami.
Co tady dnes někomu vysvětlovat, co jsem řekl, co jsem neřekl, na co jsem odpověděl a co smlčel, jak jsem nebyl úkolován, natož služebně vyslán. Co se tady zaklínat, že bych některé věty v životě nevypustil z úst, co popisovat, jak nemám tušení, kde a kdy ten záznam vznikl. Co tady vysvětlovat nad papíry sepsanými oním kapitánem kdovíkdy pak v poklidu jeho kanceláře, už beze mne, bez mého podpisu, papíry, které se objevují jako na zavolanou z propadliště dějin. Jednou, před lety, jsem buď jak buď s tím člověkem seděl u jednoho stolu a basta - dobře mi tak - a tomuhle všemu, co tu teď povídám, lidé buď uvěří anebo neuvěří. Je to jako s tou pravdou, co lež u ní přenocovala.
Vám všem, kteří jste mé písně poslouchali a posloucháte, vám, kterým snad mé písně pomáhaly nebo pomáhají, je věnován můj Archiv pod lupou (na webových stránkách Nohavici - pozn. red.). Já ho dopíšu, dá -li zdraví. Je to můj ústav národní paměti. Archiv písní, vzpomínek, dokumentů, fotek, článků. Vše podepsáno mým životem. Nechť se tedy stanu ozvučnou skříní nejen sebe, ale i doby, v níž jsem žil. Ať tedy zazním všemi tóny čistými i falešnými, když už mne ten úděl potkal.
Bál jsem se v 80. letech odmítat pozvání k pohovoru s kapitánem StB, hrozilo mnohé vyslovené i nevyslovené. Obdivuji hluboce ty, kdož se té hrozby nezalekli. Dnes už se nebojím. Hrozí jen poštěkávání chatujících čtenářů, reportáže televizí skrytou kamerou zpoza plotu, komolení mého jména v novinách a hanlivé písně. K žádnému pohovoru, páni novináři, už s vámi nepůjdu. Až k tomu poslednímu, s ním. A ten nemine nikoho z nás.
***
Archiv pod lupou na mých webových stránkách je mým ústavem národní paměti
