Indiánské balzové vory proslavil už Thor Heyerdahl, když roku 1947 při 101 dnů trvající plavbě doplul z Peru k tichomořskému atolu Rarotonga. I on tehdy tvrdil, že předkolumbovské říše provozovaly pomocí těchto plavidel dálkový obchod. Většina vědců mu ale nevěřila, mimo jiné i proto, že balza je dřevo, které ve vodě dlouho nevydrží. „Balza je velmi lehká, protože na rozdíl od většiny jiných dřev neobsahuje pryskyřice, které by ji konzervovaly,“ vysvětluje Leslie Dewanová z Massachusettského technologického institutu (MIT). „Ve vodě ji proto snadno napadají dřevokazní měkkýši a balza se rychle změní v něco velmi podobného ementálskému sýru.“
To je také důvod, proč podle většiny historiků indiáni vory používali pouze příležitostně ke krátkým pobřežním plavbám. Přesto Leslie Dewanová společně s kolegyní Dorothy Hoslerovou, profesorkou archeologie a starověkých technologií na MIT, dospěly k závěru, že balzové vory byly už před tisícem let schopné zajišťovat také pravidelný dálkový obchod. Klíč k tajemství přitom podle nich nespočíval v technologii, ale v biologii.
Spor o indiánské mořeplavce Když španělští conquistadoři dopluli do Peru, balzové vory okamžitě upoutaly jejich pozornost. Už Pizzaro s údivem sledoval tato jednoduchá malá plavidla obtěžkaná nákladem i lidmi, jak se vydávají daleko od pobřeží. Pro Evropany bylo nové nejen dřevo lehčí než jakýkoliv do té doby známý druh v Evropě, ale především fakt, že zdánlivě primitivní vor bylo možné nejen řídit k určitému cíli, ale pak se i vrátit do výchozího bodu. Dovoloval to dvojitý stěžeň s natáčecí plachtou a řízení pomocí desek, které se zasouvaly mezi kmeny voru.
Změnou polohy desek vůči správně natočené plachtě mohlo zdánlivě jednoduché plavidlo plout i šikmo k větru - sice ne tak jako plachetnice vybavené kýlem a kormidlem, přesto však mnohem lépe než běžný vor. Byl to podivuhodný hybrid primitivního trupu s překvapivě vyspělým systémem řízení. Evropské plachetnice například dospěly k používání kýlových ploch až ve středověku.
Už roku 1559 španělský mořeplavec Sarmiento de Gamboa s údivem konstatoval, že balzové vory v Peru běžně převážejí desítky tun potravin a dalšího nákladu na vzdálenost stovek kilometrů a jsou k vidění téměř čtyři tisíce kilometrů daleko od místa, kde rostla balza. Inkové také sbírali guano, trus mořských ptáků, a rozváželi ho na vorech podél pobřeží na pole, kde se používal jako hnojivo. Existují náznaky toho, že vory doplouvaly až k Velikonočnímu ostrovu ztracenému uprostřed Pacifiku.
Přesto evropská historie z nepochopitelného důvodu na dlouho převzala názor, který roku 1945 ve svém díle Úvod do polynéské antropologie vyjádřil Sir Peter Buck slovy: „Jihoameričtí indiáni neměli plavidla ani mořeplavecké schopnosti, aby mohli překonat mořský prostor.“
Moc na tom nezměnily ani plavby Thora Heyerdahla a dalších dobrodruhů na replikách indiánských balzových vorů - měly sice úspěch u laického publika, ale vědce nepřesvědčily. Důvodem byla i nízká životnost balzového dřeva ve vodě.
Teprve nyní pronikly Leslie Dewanová a Dorothy Hoslerová také na stránky odborného tisku s odvážným tvrzením: „Předkolumbovské civilizace v Andách a ve Střední Americe byly možná už od 5. století př. n. l. v trvalém kontaktu a navzájem spolu obchodovaly.“ Badatelky to dokazovaly podobností v metodách zpracování kovů a v dalších technologiích i ve stylu šperků a ozdob. Obě oblasti však dělí tisíce kilometrů velehor, džunglí a bažin. Leslie Dewanová a Dorothy Hoslerová proto věří, že jediným prostředkem, který dálkovou výměnu zprostředkoval, mohl být balzový vor. To však bylo třeba dokázat. S počítačem za tajemstvím minulosti Leslie Dewanová, strojní inženýrka a absolventka studia jaderné techniky, upozorňuje, že postavit správně repliku indiánského balzového voru není jednoduché. „Máme k dispozici nákresy, které zanechali staří španělští kronikáři, i písemné popisy vorů, to však stačí jen na vytvoření hrubé představy o jejich konstrukci,“ vysvětluje. „Přinejmenším stejně důležité však je znát detaily a především dokonale porozumět funkci jednotlivých částí.“
Už roku 2004 Dewanová postavila malý model balzového voru ve třetinovém měřítku a zkoušela jej na vodě. Výsledky testů společně s údaji starých kronikářů pak vložila do počítačového modelu, jehož výstupem se staly přesné konstrukční plány plavidla v měřítku jedna ku jedné.
„Dostali jsme výkresy s rozměry každého prvku, údaje o velikosti a umístění plachty a především o uspořádání ploutvových desek,“ říká Dewanová. Ty se zasunují pod trup mezi kmeny a do určité míry plní funkci kýlu nebo spouštěcí ploutve u moderních plachetnic. Díky změnám jejich postavení lze plavidlo poměrně přesně řídit.
Především ale musely obě badatelky vyřešit otázku životnosti plavidla na moři. Nešly na to přes trvanlivost dřeva, ale vzaly to z druhého konce: zaměřily se na hlavního škůdce, jímž je vrtavý měkkýš zvaný šášeň lodní (Teredo navalis). Hurá na palubu „Šášeň zapříčinila selhání mnoha předchozích replik balzových vorů,“ tvrdí Leslie Dewanová. „Stalo se tak ale proto, že plavidlo bylo před cestou dlouho v přístavu. Šášně žijí u pobřeží, na volném moři ale ne.“ Dalším matematickým modelem badatelky prověřily, jak dlouho plavidlu trvala cesta z Peru do Mexika a zpět s ohledem na sezonní větry a mořské proudy, a za jak dlouho měkkýši jeho trup poškodí tak, že nebude schopen plavby. Výsledek zněl: vor vydrží nejméně dvě zpáteční cesty. Každá z nich obnáší šest až osm měsíců na moři a šestiměsíční čekání na vhodné podmínky k návratu.
V této chvíli nastal čas proměnit teorii v praxi. Badatelky si nechaly z Peru dovézt balzové kmeny a společně s třiceti studenty postavili přesnou repliku starých inckých vorů v měřítku jedna ku jedné. Na plavidle nebyl použitý žádný moderní materiál ani současné technologie. Práce trvala necelých šest týdnů a 10. května bylo plavidlo slavnostně spuštěno na vodu.
„Zatím se zdá, že vor je velmi stabilní,“ říká Leslie Dewanová. „S posádkou šesti studentů přečkal na vodě i silný vítr, se kterým mělo mnoho moderních plachetnic problémy.“ Nejnáročnější testy se uskuteční až v létě. Pokud bude mít vor na moři takovou výdrž, jakou mu předpověděl počítačový model, pak se objasní další záhada předkolumbovské Ameriky.
Badatelky napodobily dávné mořeplavce Archeoložka Dorothy Hoslerová s techničkou Leslie Dewanovou vymyslely, jak postavit repliku voru, který používali jihoameričtí indiáni. Na jejím sestrojení se podílely tři desítky studentů z Massachusettského technologického institutu. Ti ji také v květnu úspěšně otestovali na moři.
Šášeň lodní (Teredo navalis) Měkkýš červovitého tvaru dlouhý asi 20 cm byl postrachem námořníků. Jeho lastura se totiž proměnila ve vrták, který mu pomáhá vnikat do dřeva. Zde hloubí chodbičky a konzumuje piliny. V zažívacím traktu má totiž symbiotické bakterie, které mu pomáhají rozkládat celulózu. Útok tohoto drobného měkkýše na balzový vor simulovaly badatelky v počítači.
***
Peruánský balzový vor na španělské rytině
Badatelky vytvořily počítačový model voru, s jehož pomocí simulovaly podmínky dlouhé plavby
Leslie Dewanová staví repliku
Zmenšenou repliku voru vědkyně úspěšně otestovaly na vodě už v roce 2004
