Do Morales, městečka u východního pobřeží středoamerické Guatemaly, jsem dorazil v noci. Pokoj s klimatizací byl nezbytností, v pětačtyřicetistupňovém horku by se nedalo usnout. Samozřejmě to ale nebylo nic ve srovnání s podmínkami na plantážích Ramal Bobos, kam mě na druhý den odvezl rozhrkaný autobus bez oken. Plantáže, kde se pěstují banány pro společnosti Del Monte, Dole nebo u nás známou Chiquitu, mají zvláštní kouzlo. Pořád máte pocit, jako by se mezi nekonečnými lány banánovníků někdo pohyboval. Jako v tom hororu Kukuřičné děti. Způsobují to modré plastové pytle, do kterých jsou trsy banánů na stromech zabaleny, aby se nepoškodily. Jak vane vítr, pytle šustí a já jsem se pořád otáčel přes rameno. Na klidu mi nepřidal chlapík, který s nabitou pistolí jen tak za riflemi hlídal, aby se dozrávajících banánů nezmocnil nějaký zloděj.
Nechat se zastřelit pro pár banánů? Možná že v Guatemale to stojí za to. Pracovní podmínky dělníků jsou totiž pro Evropana stěží představitelné. Přestože oficiálně mají sběrači kvůli vražednému horku pracovat od šesti do tří, často je potkáte mezi banánovníky i později odpoledne, v době, kdy teplota pod širokými zelenými listy dosahuje klidně padesáti stupňů. Absolutní vlhkost chuti do práce taky nepřidá, obzvlášť když jediným úkolem dělníků je pobíhat po plantážích a mačetou oddělený, často i šedesátikilový trs banánů přinést na bedrech k dopravníku. I tak se na mě pořád usmívali. Běloch jim zkrátka přišel jako zábavný úkaz.
Osmihodinová dřina plantážového dělníka je oceněna 40–50 quetzaly, tedy asi 150 korunami. Když se podaří pracovat denně, za měsíc si vydělá něco kolem tří tisíc korun. Jejich práce rozhodně není žádná maňána, naopak banány je třeba po utržení co nejrychleji dopravit pod střechu malé továrničky na kraji plantáží, než se teplota vyšplhá do nesnesitelných výšek. A tak často i běhají. „Někdy se ovšem vedrům nelze vyhnout, to když si pro banány přijede víc kamionů,“ říká mi na autobusové zastávce dvaadvacetiletý Jorge. Dobře ví, že dělníci pak pracují do úmoru i dvanáct hodin denně. Sám dře na plantážích už od svých deseti let.
Trsy banánů nejprve sběrači odvezou do malé továrny u cesty mezi banánovými lány. Svléknou je z igelitu a trsy rozdělí na menší části, které házejí do nádrží s vodou, kde se přechovávají, aby nezvadly. Tady přebírají práci dělnice, které berou do ruky jeden trs po druhém a kontrolují, zda není na některém z rosničkově zelených banánů byť jen malý hnědý flek. Některé plody dokonce omývají saponátem, aby byly skutečně čisté. Banány se skvrnami se totiž do Evropy nevozí, směřují pouze na domácí trh. Nutno podotknout, že takových banánů je mnohem víc než těch bezchybných. Exportní produkce se dále dělí podle velikosti a vyřazeny jsou ještě ty nejmenší kusy.
V dozrávárnách
Bedny s banány poté putují do kamionů, odkud jsou převáženy do přístavu Puerto Barrios. Tohle špinavé provinční město v minulém století v podstatě zcela ovládla jedna ze společností produkujících banány. Svým politickým vlivem dosáhla osvobození od daní a cel, čímž se obchod s banány a dalším exotickým ovocem proměnil ve zlatý důl. Z přístavu odplouvá do Evropy jedna obří nákladní loď za druhou, ale město samotné je jen směsí špinavých ulic a vykřičených barů.
Když banány překonají Atlantik, míří do takzvaných dozráváren, a teprve tady získají pastelově žlutou barvu. Proces zrání urychluje v kójích plyn etylen. Není to pro naše zdraví poněkud škodlivé? Karel Kopec ze Zahradnické fakulty Mendelovy lesnické a zemědělské univerzity v Brně soudí, že ne. Etylen se totiž produkuje i při přirozeném dozrávání banánů: „Ani takto dozrálé ovoce neztrácí mnoho z kvalit, které mají banány utržené přímo z banánovníku. Pouze jeho nutriční hodnoty jsou o něco nižší.“
Z vlastní zkušenosti ovšem mohu potvrdit, že byť třeba naťuknuté, chutnají čerstvé dozrálé banány v jihoamerické Guatemale stokrát lépe než ty na pohled dokonalé, ale uvnitř jaksi nedomrlé exportní kousky z našich supermarketů.
