Ještě před několika měsíci čelil Barack Obama pochybnostem některých Afroameričanů, zda je „dost černý“. Co se od té doby stalo, že Obama dnes v primárkách získává okolo 90 procent hlasů černochů, ale mezi bělochy prohrál s Hillary Clintonovou v Indianě o 22 procent a v Severní Karolíně o 23 procent? A jak může vůbec černoch nebýt „dost černý“?
Amerika urazila, co se týče rovnoprávnosti a odstraňování rasismu ve dvacátém století, nesmírný kus cesty. To je zřejmé hned, jakmile se pokusíme najít ekvivalent černošské střední třídy anebo osobností v postavení Colina Powella či Condoleezzy Riceové v těch západoevropských zemích, kde lidé jiné barvy pleti tvoří už podobné procento obyvatel. Zároveň se ovšem postavení černochů vyvíjelo trochu jinak, než si představovali optimisté, když Martin Luther King snil o době, kdy budou všichni lidé hodnoceni „ne podle barvy kůže, ale podle obsahu charakteru“. V rovině práva a ve světě práce je dnes Amerika integrovaná. V socioekonomických ukazatelích se postavení černochů stále zlepšuje. Ale v mnoha ohledech není dnes Amerika o mnoho méně segregovaná než dřív, i když jinak a většinou dobrovolně. Geograficky – černoši žijí hlavně ve svých čtvrtích, a to nejen ti chudí. Kulturně – obraz integrované Ameriky, jaký známe třeba z přenosů z předávání Oscarů nebo Grammy, je pečlivě inscenovanou fikcí. Když se podíváte na americké žebříčky sledovanosti televizních pořadů, najdete na prvních místech vesměs seriály dobře známé i u nás. Ale když z těch žebříčků vypreparujete data za černochy, dostanou se na první místa pořady, o nichž jste v životě neslyšeli.
Každá menšina bude samozřejmě vždy držet při sobě a vznášet určité nároky jak na své příslušníky, tak vůči většině – černoši si mohou mezi sebou říkat „negře“, ale vy je tak rozhodně neoslovujte. Skutečný problém ale začíná jinde – v trvajícím vlivu černošského separatismu. Každý moderní kmen chce mít svou identitu, svou mytologii a historii. Ale jak má vypadat u lidí, jejichž předci byli do vlasti přivlečeni jako otroci? Jak si ji mají vybudovat ze stavebních kamenů americké kultury, jejímž dědictvím jsou i předsudky vůči nim, historie ponižování a nadvlády a koneckonců samotná symbolika barev bílé a černé? A tak jsou černoši svým způsobem věční imigranti ve vlastní zemi – akorát že mnozí čerstvější imigranti si záhy vedou lépe než oni (je příznačné, že Colin Powell není „klasický“ americký černoch, ale syn přistěhovalců z Jamajky). Tady někde jsou kořeny ideologie černošského separatismu. Ten už léta svádí boj o duši černochů s „barvoslepou“ vizí éry boje za občanská práva a jeho toxické výhonky pronikly všude. Do náboženství, které hledá „černého Ježíše“, do kultury, která ohrnuje nos nad černochy, kteří se „chovají bíle“, tj. třeba usilují o dobré známky ve škole a profesionální úspěch, do akademického světa, kde kvetou pseudovědecká afroamerická studia, jež těmto patologiím vyrábějí intelektuální úctyhodnost, a do politiky, v níž slaví úspěch vymáhání kolektivních výhod těžící z bílého pocitu viny. Hodně lidí toho má plné zuby včetně bělochů, kteří přitom sní o tom, že jednou budou moci volit černého prezidenta.
Baracka Obamu ale s potomky amerických otroků spojovala jen barva kůže. Jeho otec byl z Keni a na Havaji, kde s bílou matkou a prarodiči vyrůstal, klasická americká rasová kultura nikdy pořádně neexistovala. A přece se okolím cítil tlačen do role černocha, a potom se jím s nemalým úsilím stal. Šel pracovat do chicagského černošského ghetta, našel si černou manželku a „echt-černou“ kongregaci, jejíž pastor Jeremiah Wright pro něj byl otcovskou postavou. V časech segregace vládlo neblahé „pravidlo jedné kapky krve“ – kdo měl jediného černého předka, byl už jednou provždy černoch. Dnes jako by to pravidlo začali vyžadovat černoši sami vůči sobě. Najednou všechno vypadá jinak Příslib Obamovy volební kampaně byl ovšem v tom, že tato omezující kultura nad ním nikdy neměla plnou moc. Pak ale nenávistné tirády pastora Wrighta obletěly internet, a když Obama tvrdil, že si jeho odpudivých názorů za 20 let nevšiml, zákonitě se zrodily pochybnosti: je Obama skutečně něco nového, anebo jen další rasový podnikatel, který umí dobře obchodovat s bělošským pocitem viny? Prismatem rasy najednou všechno vypadá jinak – Obamova manželka, právnička, vydělává 300 tisíc dolarů za rok, ale Ameriku vezme na milost, teprve když její muž kandiduje na prezidenta. Od Obamových názorů na politiku na Blízkém východě je teď těžké si odmyslet antisemitismus černých radikálů. Spousta lidí si řekne: tak tohle znám a nechci. A k tomu je bohužel třeba připočíst jisté procento nefalšovaného starého rasismu. Obama je najednou černý dost a dost a nikdo netuší, zda jeho fenomenální schopnost spojovat různé světy bude stačit.
***
Zrodily se pochybnosti: je Obama skutečně něco nového, anebo jen další rasový podnikatel, který umí dobře obchodovat s bělošským pocitem viny?
O autorovi| Martin Weiss, komentátor LN
