Vinklář byl dobrý herec a jeho postoje bývaly všelijaké. Jeho generace se od jiných neliší
KOMENTÁŘ
Zemře-li v Česku známý umělec, nastanou orgie truchlení, které ale zpravidla kašlou na střízlivé posouzení jeho profesního života a společenských postojů. Dotyčný je tak vzat na nebesa a je z něj pak učiněn otec vlasti a génius, bez ohledu na realitu. Přímo čítankový případ je nedávné úmrtí herce Josefa Vinkláře.
U herců starších ročníků, kteří odcházejí, zůstává problémem číslo jedna neznalost jejich kariéry. Nechuť zapátrat a časový pres vedou k přežvykování skrovných dat, většinou se spatlají filmové a televizní role, a to ještě z posledních let. Herecký vývoj? Ale kdeže, hlavně, že byl „legendárním hercem z legendární generace“.
Divadlo má paměť
Právě fundované posouzení herectví Josefa Vinkláře by si žádalo aspoň zčásti pamětníka, jenž by mohl naznačit hercův vývoj od padesátých let v Realistickém divadle až po odchod do Národního v roce 1983. A tak v jeho uměleckém životopise skoro nestály za zaznamenání jeho Smerďakov v Bratrech Karamazových a Dostigajev v Gorkého hře Dostigajev a jiní (obojí Realistické divadlo 1967, 1982). A přitom šlo o vnitřně rozpracované studie pokrytectví, v druhém případě ještě o figuru, která se prosmekla každým režimem. To jsou třeba paradoxy, jež by stály za studii. Ovšem podle většiny nekrologů se Vinklář stal bardem hlavně díky televizi, což je směšné, nemluvě ani o inflaci slova bard. A pak, takové ohodnocení přece není automatické. Vinklář byl dobrý herec a jeho celoživotní politické postoje byly slušně řečeno všelijaké.
Je opravdu tak nevhodné to napsat?
Zřejmě je podružné, že divadlo má paměť, jejíž pěstování je mimo jiné předmětem studia na vysoké škole.
Jak jinak by mohl v nečtenějším deníku vyjít na téma Vinklář paskvil, jehož autor doslova lapá, kde se dalo, a spřádá nesmyslné závěry (Jan Kábrt: Nejen Vinklář, skvělá je celá generace, MFD 20. 9.). Autor vychází z toho, že divadlo i film začaly ve chvíli, kdy na ně upřel svůj pohled, a hned v úvodu soudí, že herci, kteří se narodili ve dvacátých a třicátých letech, tedy za první republiky, tvoří silnou hereckou generaci, prý co jméno, to legenda (jak jinak). Důvod: první republika byla podle autora líheň šikovných herců. Škoda, že tuto smělou tezi blíž nevysvětlil. Nejspíš tedy za to odpovídal přímo T. G. Masaryk, jenž hercům vystavil rodné listy. Kábrt se od dětství zřejmě rád dívá na staré filmy a tam je starých herců jak naseto, čili o důvod víc.
Spekuluje dál a na pomoc si vzal Miloše Fikejze z Národního filmového archivu. Ten se domnívá , že herce ovlivnila řada faktorů, například „jako velmi mladí spolu začínali hrát v divadle“. Aha, a ti dnešní zřejmě spolu hrají fotbal a piškvorky. Dále si prý hoši ve čtyřicátých letech nekonkurovali, měli dostatek hereckých příležitostí a nevznikala mezi nimi profesní řevnivost. Má snad autor po ruce tajnou statistiku hereckých příležitostí? Jistěže si konkurovali, například v Městském divadle na Vinohradech, kde byli mladí a bujní Svatopluk Beneš a Václav Voska. Že by si dřív mladí herci leželi v náručí a říkali, pane, já vám přepustím tady toho Merkucia, si snad nemyslí nikdo. Jan Kábrt dělá všechno, aby dostál své pseudotezi, jenže skutečnost je prozaičtější, žádné tajemné prvorepublikové sémě. Staří herci prostě bývají lepší než ti mladší, protože svou profesi umí a dozráli (pokud tedy mají to štěstí a zdraví jim dovolí, aby to předvedli).
Stejně tak by přece bylo možné hovořit o generaci, jež se narodila v 80., 90. letech 19. století (Eduard Kohout, Zdeněk Štěpánek), a konečně, dnešní pětapadesátníci budou za dvacet let také úctyhodní bardi (určitě ale ne všichni) a možná se najde mladík, který bude mudrovat, že jsou tak silnou generací, jelikož se narodili počátkem 50. let a hráli spolu divadlo. Kábrt si také myslí, že existuje něco jako „role figurkáře“, jež prý tyto herce proslavily, a poslouží dvěma komediemi: „Často se i potkávali: v Lipského Zabil jsem Einsteina, pánové hráli Sovák, Zázvorková, Lipský, v Podskalského Kam čert nemůže zase Sovák s Hrušínským, Brodským či Horníčkem.“ A v Pelíškách zase Stašová s Donutilem a Polívkou, že?!
Komické je i to, jak si podle autora mladí kolegové „hereckých bardů“ (už zase) považují. Jan Dolanský prý s pýchou v hlase připomíná, jak se o něm Vinklář vyjádřil jako o talentu. Podobnými historkami by panu redaktorovi posloužil nejeden český herec - a co má být? Každý někdy někoho pochválí, a kdo se umí na střídání generací podívat s nadhledem, jako třeba Jiří Štěpnička, jenž trefně prohlásil, že je mladí mají za předpotopní ještěry, ví, oč jde. Už za Tháma staří kolegové poklepávali na ramena mladým, řkouce: Vezmou si, mladej, tu moji tělku. A mladej se trochu zatetelil blahem, ale jinak mu ten dědek v zásadě lezl na nervy. V divadle jako v životě. Divadlo není žádná čítanková záležitost, spravedlnosti se v něm nedovoláš a demokracie taky ne. A už vůbec o něm nelze psát z rychlíku.
Stejně tak by přece bylo možné hovořit o generaci, jež se narodila v 80., 90. letech 19. století, a konečně, dnešní pětapadesátníci budou za dvacet let také úctyhodní bardi
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN e-mail: jana.machalicka@lidovky.cz
