V českých, a zejména pražských klubech nastala neblahá situace: po několikaletém období, kdy se provozovatelé upřímně snažili, aby v jejich podnicích vzkvétala tolik potřebná subkultura, náhle jako by všichni rezignovali a rozhodli se, že budou pouze vydělávat. Místa, kde se mladí, a tudíž povětšinou neznámí písničkáři mohli nejspíš realizovat, obsadili jejich majitelé hrstkou zavedených jmen a už mezi sebou nechtějí nikoho, kdo s sebou nepřivede alespoň padesát lidí, ochotných zaplatit za vstupné stokorunu.
A tak už v Balbínce, Salmovské, Pod Vesuvem či U Kaštanu nenarazíme na žádný objev, nezažijeme nic nečekaného, nikdo tam neposune vývoj kupředu. Tyto a jiné kluby obšancovaly známé osobnosti jako Radůza, Jiří Schmitzer, Jan Burian, Neřež, Vašek Koubek. Na jednu stranu se není co divit, vždyť tak to bylo odjakživa, že pokud muzikant nezaujal a nepřitáhl k sobě pozornost, čímž barmanovi zajistil slušnou tržbu, putoval pěkně o dům dál.
Jenomže nezavedení umělci v současnosti nemají ani šanci vystoupit na pódium, natož se na něm nějak předvést. Kluby v centru o ně nestojí, neboť by na nich mohly tratit. Pokud si chtějí uspořádat vlastní koncert, mohou si pronajmout řadu pražských sálů. Ale ať už jde o Baráčnickou rychtu, Mlejn nebo třeba branickou Dobešku, všude budou platit jak mourovatí a z případného výdělku jim nic nezbude -spíš ještě budou doplácet ze svého. Například v bubenečské hospodě Na Slamníku zaplatí 2000 Kč zálohu, kterou po akci dostanou zpátky, což je jim ovšem málo platné, když musí bezmála polovinu odevzdat zvukaři. Na Klamovce zase zaplatí za pronájem tisícovku a zvukaři dají 700 Kč. Nemluvě o tom, že jim provozovatelé naprosto nepomohou s reklamou.
Nový underground
Samozřejmě že i v tomto navýsost komerčním ovzduší působí lidé, kterým jde ještě o něco víc než o plnou hospodu. Jan Burian zve do divadla Na prádle „osamělé písničkáře“, Vašek Koubek pořádá „písničkářské sklepy“. Je to činnost chvályhodná, i když oba pánové často vybírají z jmen, která už zviditelňovat nepotřebují. Kromě výše uvedených folkových špiček, jež mají úspěch zajištěn, se tu totiž pohybuje řada umělců, kteří si získávají stále větší kredit a publikum pravidelným hraním na festivalech a poctivým objížděním České republiky. K takovým patří Martina Trchová, Žofie Kabelková, Ponožky pana Semtamťuka nebo Nestíháme.
Ale pak zde máme ještě třetí skupinu. K ní patří samorosti, kteří se nechtějí bratřit na festivalech, sdružovat se pod společné komerční akce, nestojí o pozornost médií. Preferují zakouřené bary před čistými folkovými kluby a čajovnami a raději popijí se starými rockery než s pořadateli Porty. Někteří se zajímají o alternativní směry a mají velice vyhraněné příznivce. Existuje spousta pražských muzikantů patřících k jakémusi folkrockovému undergroundu, jenž se pořádně vyvinul až v posledních letech - z potřeby někde hrát a nehádat se přitom o každou korunu. Některé z nich se pokusil sdružit DJ Radia Akropolis a bývalý dramaturg klubu Guru Michael Kyselka, když se v loňském roce snažil znovu přivést k životu americkou tradici tzv. open miků. V 60. letech měly kluby v newyorské Greenwich Village jeden den v týdnu vyhrazený pro nové tváře. Open mike (mic) neboli „otevřený mikrofon“, to byla příležitost pro každého, kdo chtěl ostatním předvést své písně nebo básně. Vystoupil na pódium, a když osazenstvo do patnácti minut nezaujal, šel si zase sednout. Když byl dobrý, mohl hrát třeba i hodinu.
K pražskému písničkářskému undergroundu (ačkoli by se tak ani jeden z nich jistě nedefinoval) patří Jakub König alias Canny (z kapely Obří broskev), Václav Havelka alias selFbrush (z kapely Please The Trees) či Lukáš Landa, kteří rozvíjejí onen pozoruhodný styl spojující tradiční folkbluesrock s naléhavostí skupin typu Radiohead. Můžeme sem počítat Ondřeje Ládka, říkajícího si Xindl X a hrajícího jakýsi hip hop folk. A dobře se sem hodí i Filip Pýcha se svou formací Tajné slunce, jež svou poetikou a energií nebezpečně konkuruje slavnějšímu Trabandu.
Tyto nepřehlédnutelné osobnosti mají víceméně nakročeno k stejným výšinám, v nichž se (až příliš) pohodlně usadili všichni ti Koubkové, Schmitzerové a Radůzy. V různých podřadných podnicích po celém hlavním městě se však vydávají z posledního desítky dalších zajímavých talentů, na které v Superstar nenarazíme. Nikdo je nehledá, nikdo o ně nestojí. Přitom by stačilo, aby dramaturgové zavedených klubů vsunuli před svůj večerní program, sestávající kupříkladu z vystoupení Ester Kočičkové a Luboše Nohavici, půlhodinový blok některého z těchto „nezaručených“ objevů. Rozhodně by je to stálo méně než chudáky písničkáře.
