Na počátku příštího týdne uplyne šedesát let od provedení takzvané Akce K, během které komunistické bezpečnostní složky zlikvidovaly mužské kláštery. Mužské řehole byly pak obnoveny až po roce 1989.
Náš klášter Petrinum v Českých Budějovicích přepadli v noci. Vtrhli sem uniformovaní policisté a estébáci v civilu. Vzbudili nás, museli jsme si rychle sbalit věci a nahnali nás do náklaďáku. Začali jsme zpívat: Bože, chválíme tebe…, lidé z okolních domů nás slyšeli a přidali se k nám. Hned na nás začali řvát a mě vyvolali z auta ven. Musel jsem si vzít věci a bylo mi sděleno, že v klášteře zůstanu. Ostatní spolubratry odvezli do centralizačního tábora v Broumově. Tu noc jsem už samozřejmě neusnul. Nevěděl jsem, co se mnou bude, a bylo mi úzko. Jeden esenbák mi důvěrně sdělil, že si mě v klášteře ponechali, aby byla sloužená mše a lidé se nebouřili. Vybrali si mne údajně pro můj dělnický původ. Bylo hrozné přihlížet, jak „ocelová pěst“ dělnické třídy v klášteře řádí a rabuje, zvláště v pokoji provinciála Kadaníka toho hodně ukradli. Otce Kadaníka odvezla StB neznámo kam. Později jsem se dozvěděl, že byl internován v Želivě. Takto vzpomínal na události takzvané české bartolomějské noci kněz a řeholník P. Martin František Vích.
Kláštery jako centra špionáže Kláštery bývají obvykle vnímány jako centra modlitby, ticha, jindy také střediska vzdělanosti a umění či místa, kde byla nabízena pomoc chudým a nemocným. I v českých dějinách zaujímají mnišské řády významné místo. Velký rozmach prožívaly řehole především v období vrcholného středověku, kdy se v každém větším městě nacházel nejméně jeden konvent, stejně tak v epoše barokní, kdy k nám přicházejí nové řehole. Naopak období husitství přineslo vyplenění mnoha klášterů a ohrožení existence řeholních komunit. V období reforem Josefa II. byly zrušeny řády, které se nevěnovaly školské a sociální činnosti. Tvrdé perzekuci byli čeští řeholníci vystaveni za druhé světové války – nacisté poslali desítky z nich do věznic a koncentračních táborů (především jezuity, premonstráty a milosrdné bratry) a 23 z nich tam zahynulo. Nelze opomenout civilizační přínos benediktinů, cisterciáků a premonstrátů ve středověku, sociální činnost františkánů, kazatelství dominikánů, stěžejní roli piaristů a jezuitů pro naše školství, misie redemptoristů či práci salesiánů s mládeží. Zapomínáme, že právě jezuité, za totality tolik očerňovaní, sehráli důležitou roli pro zachování naší národní kultury v období obrození (Balbín, Bridel, Dobrovský) nebo že zakladatel genetiky Mendel byl augustiniánský mnich. Proč tedy tito muži v hábitech, oddávající se modlitbě, službě Bohu a bližním, komunistickému režimu vadili?
Období po roce 1945 znamenalo pro řeholní komunity krátké, ale nadějné období nadechnutí – obnovu řeholních domů a komunit a rozvinutí náboženské, vědecké i sociální činnosti. Temnou skvrnou v poválečném období se však stalo násilí revolučních gard proti německým řeholníkům například v Broumově či Vyšším Brodě. Překvapivé může být, že už v roce 1947 byli z příkazu komunistického vedení někteří aktivní řeholníci sledováni bezpečností.
Po komunistickém převratu v únoru 1948 se vnímání řeholního života v souvislosti ze silně proticírkevní a protináboženskou politikou komunistů výrazně změnilo. Propaganda šířila pověsti o zahálčivých mniších, o klášterech jako centrech špionáže, skladištích bohatství, ilegálních tiskovin, zbraní a úkrytech protistátních živlů. Mnozí představení klášterů byli sledováni, StB vysílala do řeholních domů provokatéry, kteří se vydávali za pronásledované osoby, jimž pak řeholníci v dobré víře poskytli přístřeší či jinou pomoc, za niž pak mnohdy zaplatili dlouholetým vězněním. Za podobnou činnost bylo do roku 1950 odsouzeno kolem padesáti řeholníků.
Komunisté si dobře uvědomovali sílu řeholních komunit, obávali se jejich vlivu na věřící i celou společnost, jejich semknutosti a odolnosti proti pokusům o získání pro spolupráci. Také nechtěli připustit, aby řeholníci nadále udržovali kontakty s představenými řádů v zahraničí a informovali je o postupném omezování svobody v Československu. Běžné podávání situačních zpráv z českých provincií hodnotili jako špionáž. Poté co se představitelé moci pokusili neúspěšně získat v červenci 1949 provinciály pro vstřícný postoj k režimu, rozhodli se u nás mužské řehole zlikvidovat. Během podzimu zjišťovali pověření pracovníci Státního úřadu pro věci církevní počty řeholníků, sepisovali jejich kádrové posudky a pořizovali plány klášterních budov. 20. ledna 1950 přijalo předsednictvo ÚV KSČ plán Akce K: řeholní domy měly být vyklizeny a jejich obyvatelé izolováni od společnosti v několika soustřeďovacích klášterech v pohraničí, např. v Oseku u Duchova, Králíkách, Bohosudově, Hejnicích a Broumově. Zvlášť „nebezpeční“ řeholníci měli být posláni do internačního tábora v Želivě na Vysočině.
Tento násilný zásah potřebovalo komunistické vedení nějak před veřejností odůvodnit, a proto se rozhodlo uspořádat veřejný monstrproces s představiteli řeholí, kde měli být zdiskreditováni. Od ledna do března 1950 pozatýkala StB postupně několik čelných osobností z řad řeholníků, například provinciála jezuitů Františka Šilhana, premonstráty Víta Tajovského, opata v klášteře v Želivě, a Augustina Machalku, opata v Nové Říši, dominikána Silvestra Braita – teologa a filozofa, redemptoristu Ivana Mastiliaka – náboženského spisovatele, či františkána Jana Evangelistu Urbana. Několik týdnů byli duchovní podrobováni tvrdému psychickému nátlaku i fyzickému náporu a donuceni se přiznat k velezrádné a špionážní činnosti. O Velikonocích 1950, ve dnech 31. března až 5. dubna, proběhl monstrproces s deseti řeholníky. Na soudní přelíčení byly přiváženy stovky dělníků z celé republiky a byly sbírány rezoluce požadující tresty smrti. Oproti čtyřem trestům smrti navrhovaným prokurátorem vynesl senát „mírnější“ rozsudek – jedno doživotí a zbývajících devět obžalovaných bylo odsouzeno celkem ke 132 letům vězení. Proces byl výrazně medializován na předních stranách tisku, přenášen v rozhlase a v mnohatisícovém nákladu o něm vyšla propagandistická brožura s názvem Co se skrývalo za zdmi klášterů.
„Pojedete se vyřeholit“ Osm dní po skončení procesu v noci ze 13. na 14. dubna uskutečnila bezpečnost první etapu Akce K, zaměřenou na nejpočetnější řehole – salesiány, redemptoristy, jezuity, františkány a premonstráty. Kláštery byly krátce před půlnocí obklíčeny a dovnitř vtrhli ozbrojení příslušníci StB s milicí. Vzbudili řeholníky, přinutili je obléct se a sbalit si nejnutnější věci. Oznámili jim, že z „vůle lidu“ a kvůli protistátním aktivitám se kláštery zabírají a řeholníci budou převezeni do vybraných klášterů, kde se budou moct „vyřeholit“. Jindy jim také ospravedlňovali svůj zásah snahou ochránit je před „hněvem pracujícího lidu“. Pak je nahnali do přistavených autobusů a nákladních aut a převezli do centralizačních středisek.
O čtrnáct dní později 28. dubna 1950 byly zlikvidovány stejným způsobem zbylé mužské kláštery. Zabírání klášterů se nesetkalo v českých zemích ze strany obyvatelstva s téměř žádným odporem, akce byla na rozdíl od nedávného monstrprocesu přísně utajovaná. Pouze v Ostravě, v Hodoňovicích u Frýdku-Místku a v Ořechově se pokusili věřící mírnou formou protestovat, ale desítky žen shromážděných u klášterů byly brzy rozehnány. Vzhledem k vyšší religiozitě a silnějším vazbám okolí ke klášterům se silnější odpor objevil v některých obcích na Slovensku. Věřící se pokusili řeholníky bránit například ve Spišském Štvrtku či obci Pruské u Žiliny. V Podolinci u Staré Ĺubovni kolem dvou set mužů ozbrojených tyčemi, klacky a kamením zaútočilo na klášter, kde byli řeholníci zadržováni bezpečnostními jednotkami. Hlídkující jednotky použily slzný plyn a došlo i ke střelbě. Řada lidí byla zraněna a iniciátoři osvobození duchovních byli uvězněni.
Během Akce K bylo v obou jejích etapách v českých zemích zlikvidováno 144 řeholních domů, 1164 řeholníků převezeno do centralizačních klášterů a 76 do internačních. V celém Československu se Akce K v obou jejích etapách dotkla 2376 řeholníků, 2201 bylo soustřeďováno a 175 internováno. Likvidace zasáhla 219 řeholních domů. Většinu ze 429 zabraných klášterních budov v Československu nezískaly, jak bylo slibováno, nemocnice nebo rodiny, ale hlavně armáda a ministerstvo vnitra. Část uměleckých památek shromažďovaných po staletí v klášterech převzaly galerie a muzea, jiné byly nenávratně rozkradeny nebo barbarsky zničeny. Akce K znamenala faktickou likvidaci mužských řeholí a jejich odstranění ze života společnosti na čtyřicet let, přestože komunistické vedení nikdy žádný oficiální výnos o jejich rozpuštění nevydalo.
Život v ilegalitě Většina řeholníků byla držena v soustřeďovacích střediscích dva až tři roky, v internačním klášteře v Želivě, kterým prošlo 309 českých i slovenských řeholníků, až do roku 1955. Poslední soustřeďovací středisko v Králíkách bylo zrušeno až v roce 1960. Řeholníci museli v táborech tvrdě pracovat bez nároku na mzdu. 350 mladších řeholníků muselo v září 1950 nastoupit k PTP. Další byli vystavováni ideologickým školením, aby opustili řád, nebo jim byl nabízen i státní souhlas umožňující službu kněze, většinou však pod podmínkou vstřícnosti vůči režimu. Proto tyto možnosti naprostá většina řeholníků zamítla. Po propuštění ze soustřeďovacích středisek nemohli na veřejnosti vystupovat jako duchovní, nesměli oblékat řeholní oděv a mohli pracovat převážně jen v dělnických profesích.
Přes tyto rušivé zásahy pokračovali řeholníci v táborech, během vojenské služby i po propuštění ve skrytosti v řeholním životě. Utvářeli v domácnostech ilegální malé komunity, tajně se scházeli, starší duchovně vedli mladší, povzbuzovali je k věrnosti řádu, ke studiu, opatřovali jim literaturu, zajišťovali tajná kněžská svěcení a získávali v omezené míře i nové členy. Pokusy o tajné obnovení řeholních komunit a žití dle řádových pravidel v malých komunitách v bytech StB tvrdě stíhala a 361 českých řeholníků bylo za tyto aktivity v průběhu 50. a 60. let uvězněno. Třináct z nich na následky brutálních způsobů vyšetřování a nelidských podmínek v komunistických věznicích zemřelo. Po krátkém uvolnění za pražského jara byli řeholníci v 70. a 80. letech opět vystaveni šikanám StB, patnáct z nich bylo uvězněno.
Po roce 1989 obnovila většina řádů a kongregací své působení v českých zemích, avšak byli nuceni začít téměř od nuly. Mnoho času museli řeholníci věnovat opravám zdevastovaných navrácených objektů, jejich zařizování a zajišťování financí pro běžný provoz řeholních domů i řádových aktivit. Mnohé řády se potýkají s nedostatkem dorostu a absencí členů ve středním věku, v České republice dnes žije okolo 800 řeholníků. Problémem jsou také odchody některých mladých řeholníků od kněžského povolání do civilního života. Řády a řeholníci v hábitech jsou následkem čtyřicetiletého vyloučení z veřejného života značnou částí populace vnímány jako cosi archaického a zvláštního. Především kontemplativní řády trpí nedostatkem nových členů a hledají svou cestu, i když i ony mohou se vzrůstajícím zájmem o meditaci v dnešní době nalézt své uplatnění. Naopak třeba kongregace salesiánů, věnující se práci s mládeží, má členů relativně dostatek a provozuje kláštery a střediska ve všech větších městech.
Přes všechny obtíže se řehole vracejí ke svému původnímu poslání. Jejich členové se častěji než v hábitech objevují v triku a džínách. Žijí svou spiritualitu, jejich členové působí v duchovní správě, vedou duchovní cvičení a spravují většinu významných poutních míst. Poskytují rovněž duchovní službu v nemocnicích, věznicích a ústavech, pečují o sociálně potřebné a lidi bez domova, pracují s mládeží, odcházejí na misie do zahraničí (Haiti, Bulharsko). Působí na teologických a filozofických fakultách, vedou školy (jezuité v Křešicích u Děčína školu pro sociálně znevýhodněnou mládež nebo salesiáni Vyšší odbornou školu Jabok), řídí nakladatelství duchovní literatury (Karmelitánské nakladatelství, Portál, Krystal) či média (TV Noe). Přes všechny snahy totalitního režimu zde v době komunismu vznikla nová generace řeholníků, reprezentovaná řadou pozoruhodných osobností, k nimž patří například dnešní pražský arcibiskup Dominik Duka (dominikán), ostravskoopavský biskup František Václav Lobkowicz, kapucín a českobudějovický biskup Jiří Paďour, břevnovský opat Prokop Siostrzonek, historik Jindřich Charouz (premonstrát), jezuité Petr Kolář, aktivní v médiích, a František Lízna, působící ve věznicích a mezi Romy, salesián Ladislav Heryán, duchovní otec mladých a motorkářů.
***
V celém Československu se Akce K v obou jejích etapách dotkla 2376 řeholníků. Likvidace zasáhla 219 řeholních domů. Většinu ze 429 zabraných klášterů získaly armáda a ministerstvo vnitra.
Pokusy o tajné obnovení řeholních komunit a žití dle řádových pravidel v malých komunitách v bytech StB tvrdě stíhala a 361 českých řeholníků bylo za tyto pokusy v průběhu 50. a 60. let uvězněno
O autorovi| Vojtěch Vlček, historik Autor (* 1976) vyučuje na gymnáziu v Ostravě-Hrabůvce a externě na Ostravské univerzitě. O pronásledování řeholí komunistickým režimem vydal několik knih.
