Dnes o problémech s oblékáním
v předvolebním čase Mířili jsme tuhle s kamarádem centrem Prahy do vinárny. Boj o voličské hlasy byl v plném proudu, letáčky, balonky, mítinky. Statečně jsme odolávali všem lákavým nabídkám a kamarád si postěžoval: „Člověk si teď musí dávat bacha. Chtěl jsem vyrazit v oblíbeným oranžovým svetru, ale pak jsem se radši převlík, aby to nevypadalo, že patřím k nim.“
Když jsem se pak druhý den doma probírala šatníkem, zjistila jsem, že nemám co na sebe, a to prosím není obligátní ženský povzdech, ale tvrdá předvolební realita. Kdybych ze skříně vyřadila všechny svršky, v nichž bych mohla budit dojem, že patřím k některým z „nich“, nezbyla by mi ani stará dobrá černá, poněvadž tu si zabrala Česká pirátská strana.
Symboliku barev netřeba přeceňovat, ale počítat se s ní musí. Zrovna když jsem si tak přemýšlela o barvách a stranách, dočetla jsem se na internetu, že sídlo KSČM v Praze zčervenalo, nikoli však studem. A straníci v pocákané budově byli rudí, vzteky. Takové plýtvání! Barvu prý mohli racionálněji využít občané poškození povodní. No já nevím, že by chtěl někdo někoho lakovat?
Barvy mají své místo i v ustálených rčeních, jak dokazují i předchozí řádky. V mnoha jazycích najdeme obdobu českého měnit barvu, přiznat barvu, nechtít s barvou ven. Italové provinilcům vyhrožují, že jim to vybarví (dirne di tutti i colori), zatímco našinec jen vytmavuje, naopak společná oběma jazykům je pestrá minulost. Pro neurčitou či nedefinovatelnou barvu má italština krásné označení barva prchajícího psa (colore di can che fugge), ale v češtiněmě napadá jen výraz kafebraundozelena, což je nakonec odstín celkem dobře namíchatelný. Pesimisté prý vidí všechno černě a optimisté v růžových barvách. Cholerik má rudo před očima, zatímco melancholik se utápí v šedi. Ale taky se stává, že je člověk barvoslepý – italsky daltonico, podle fyzika Johna Daltona, který tuto poruchu zraku poprvé popsal – a některé barvy rozlišit nedovede.
Problémy bývají s oranžovou. Mnoha lidem jednoduše splývá s červenou. Je pravda, že když se upřeně zadíváte na barevné spektrum, jedna se přelije do druhé, ani nevíte jak. V některých jazycích výraz pro oranžovou dlouho vůbec neexistoval, takže v italštině se zlatým rybičkám říká pesci rossi (červené) a totéž platí pro rezaté vlasy a vousy: capelli rossi, red hair, ale i česká rudovláska. Skutečnou obětí daltonismu jsou chudáci indiáni. Pro všechny jsou to rudoši či rudokožci, i když barva jejich kůže je spíš olivově zelená (vycházím z ilustrací Zdeňka Buriana k mayovkám). A Montezumovu pomstu na toho, kdo u nás začal jako rudokožce či komanče označovat komunisty! To je přímo hanobení etnické skupiny.
Překladatel si navíc musí dávat pozor i na pouhé barevné odstíny. Právě jsme viděli, že čeština rozlišuje červenou a rudou, ale italština má jen jeden výraz rosso (pokud nechceme zabíhat do terminologie pro výtvarníky a barvoznalce). Zato má ale dva výrazy pro modrou: azzurro (světlemodrá) a blu (tmavomodrá). Navíc si Ital, a zvláště pak z jihu, jako azzurro představí výraznější barvu, než je ta, o níž Čech doma šťastně vykřikuje: „To máme dneska azúro.“ Je to světlem. Italové vesměs soudí, že my ani netušíme, co to světlo je, známe prý jen pseudosvětlo. Ale zaplaťpánbu za pseudosvětlo, pořád lepší než temno.
***
Navíc si Ital jako azzurro představí výraznější barvu než tu, o níž Čech doma šťastně vykřikuje: „To máme dnes azúro.“
O autorovi| Alice Flemrová, překladatelka
