* LN Když jste vloni přebíral českou Jungmannovu cenu, v rozhovoru pro LN jste Manjóšú označil za svůj nejobtížnější překlad v životě. Kdy jste s ním začal a jak vůbec vzniklo rozhodnutí kompletně přeložit tak rozsáhlé a téměř nepřeložitelné dílo?
Začal jsem před více než deseti lety. Když jsem v roce 1999 odučil tři roky na univerzitě Otemae, vzal jsem si rok volna a soustředil se plně na překlad Manjóšú. Za myšlenku přeložit toto veledílo japonské literatury vděčím svému dlouholetému příteli Kenu Curutovi, který se narodil ve stejném roce jako já, a šli jsme tedy společně do penze. Když jsem se s ním tehdy radil, co dělat s volným časem, který se najednou po letech plného vytížení před námi otevřel, řekl: „Vrať se k pramenům, tam jsou největší poklady. To ostatní už je všechno svým způsobem odvozené.“
* LN V souvislosti s touto antologií se často používají přívlastky „monumentální“ či „starobylá“. V čem je však toto dílo současné, respektive nadčasové?
Je nadčasové v tom, jak dokonale vystihuje lidské city, které se nemění tak rychle jako různé režimy a politické instituce. Některé básně znějí, jako by byly napsány včera.
* LN Básně Manjóšú jsou často koncipovány nejen jako písně, ale jako otázky a odpovědi nebo dopisy. Jde spíše o stylizaci, anebo se lidé básněmi skutečně dorozumívali v osobním styku o věcech, které jinak říci nelze?
Když si představíme dobu, která neznala noviny, telefon, e-mail či esemesky, uvědomíme si, že Manjóšú vlastně nahrazovalo tyto moderní prostředky komunikace. Místo e-mailu či telefonátu poslal šlechtic osmého století svůj vzkaz či prosbu ve formě krátké básně, kterou často připojil k vhodnému dárku nebo prostě ke snítce květů, které v tom období zrovna rozkvetly. Když se mu něco nelíbilo v politickém životě země, mohl napsat delší báseň čóka, do které vtělil více či méně čitelné jinotaje. Dvorní společnost byla ovšem tak malá, že jakýkoliv náznak byl jejím příslušníkům srozumitelný.
* LN Význam Manjóšú pro japonskou slovesnou kulturu jste přirovnal k významu Bible pro literaturu západní. Jestliže jde o základ literární tradice, v čem spočívá?
Můj kolega na Torontské univerzitě, profesor Northrop Frye, napsal o Písmu svatém knihu nazvanou Velký kód, v níž velice přesvědčivě rozvinul myšlenku, že Bible je základním zdrojem a inspirací celé západní literatury. Tato kniha mi pomohla ujasnit si jednou provždy, co je tedy velkým kódem literatury japonské, na niž Bible neměla sebemenší vliv. Kód japonské literatury, který se od biblického radikálně liší, to je dramatické střídání ročních období, sezónní rituály, ztotožnění s přírodním cyklem a s přírodními náladami. Za toto veledůležité poznání vděčím profesoru Fryeovi.
* LN Ve svých literárních esejích nestavíte do popředí učenost a distanci, ale určitou důvěrnost a osobní vyznání. Je v akademickém prostředí, v němž jste se léta v Kanadě pohyboval, toto pojetí přijímáno, anebo se považuje za nevědecké, za „pouhou popularizaci“?
Když si přítel Ken Curuta přečetl mou první studii o Kawabatově Sněhové zemi, řekl mi: „Je to zajímavé, ale proč si musíš nasazovat to germánské brnění?“ Germánským brněním myslel teoretický aparát, málo srozumitelná cizí slova a podobně. Tehdy jsem pochopil, že stojím na rozcestí a musím se rozhodnout, po které cestě se dát: cestou teorie, strukturalismu či postmodernismu, směrem k vysoce teoreticky zaměřené Chicagské univerzitě, anebo se držet Šaldy a Černého, Fryee, Daviese a Fiedlera a vyšlapat si osobní cestičku? Za volbu té osobní cesty jsem samozřejmě zaplatil jistou cenu, není to ve vědeckých kruzích populární. Nepodařilo se mi to přes noc, ale myslím, že jsem si vytvořil svůj kritický styl a svou metodu, která se osvědčila v kritických rozborech japonských románů a povídek, například v knize Krajiny japonské duše. Celý život jsem ovšem musel bojovat s velkým sebeklamem západní literární vědy, totiž s přesvědčením, že ke studiu literatury je možno přistupovat s chladnou objektivitou.
* LN Na múzičnosti a empatii jsou založeny i vaše překlady. Jak vy sám definujete obecné překladatelské ideály, kterým se říká „přesnost“ a „věrnost“?
Věřím především v citovou přesnost překladu, nikoliv věrnost doslovnou. Snažím se ovšem vyjádřit celý obsah originálu jazykovými prostředky, které má k dispozici čeština.
***
Když si představíme dobu, která neznala noviny, telefon či e-mail, uvědomíme si, že Majóšú nahrazovalo tyto prostředky komunikace. Šlechtic osmého století poslal vzkaz ve formě několika veršů.
lidovky.cz Nezkrácený rozhovor najdete na www.lidovky.cz/kultura
