Býti básníkem věru není jednoduché. Alespoň tak soudím po přečtení ukázky rozhovoru z Psího vína (č. 52), ve kterém Michal Jareš, redaktor Tvaru, glosuje nedostatečnost recenzentů a neexistující literární kvality oficiálně protežovaných děl (současných a českých). Na tuto kritickou, nebo spíš popravčí jízdu s sebou bere i skupinu mladých básníků kolem Jonáše Hájka a zejména pak jeho samotného. Králové – etablovaní básníci zajišťující patronát – a „korunní princ mladé poezie“ (Jonáš Hájek) si podle Michala Jareše oblékají císařovy nové šaty a výsledkem je – v případě Hájkovy nové sbírky Vlastivěda – něco na způsob „pseudobásnického mainstreamu“.
Nehodlám zde tato slova pranýřovat ani bránit, jen bych rád vyložil své mínění v „kauze“ Jonáše Hájka, protože považuji za vhodné nadnesené vnější okolnosti poněkud uzemnit. Odrazím se proto, třebaže neohrabaně, z druhého břehu: První sbírka Jonáše Hájka Suť naznačila, že do české poezie vstoupil mladičký poeta s poměrně slibným potenciálem. Hájkova síla spočívá v obdivuhodném citu pro jazyk, pro jeho zvukové kvality, ale i přesnost výrazu, myšlení. Hájek je básník, který se vydává za dobrodružstvím poezie téměř bezelstně, s prostotou a (doufám) pokorou v srdci, s ojedinělou schopností údivu nad nesamozřejmostí věcí, a proto i se schopností zření. To jsou přímo báječné předpoklady pro básníka, vzácné spojení, nad kterým mi občas zůstává rozum stát.
Jan Štolba už u prvotiny poukázal na klasicistní povahu Hájkových básní a u Vlastivědy je tomu v podstatě stejně. Po poetických rozehrávkách v Suti však následují komplexnější básně, nejenom formálně, ale i obsahově, které vyžadují větší pozornost čtenáře. Některé výrazně zaujmou, jiné máme tendenci přeskakovat – bezděčně tak ukazují, že se i slibný talent může ve slovech lehce ztratit. Ano, přál bych si při čtení méně planého muzicírování a více poezie. Jenomže ouha, kvality se nezapřou: esenciální báseň Čtvrť je toho snad nejlepším příkladem a mou polemikou s plošným odsudkem Michala Jareše. Odvážné spojení interiéru a exteriéru (vany a ulice) mě pokaždé fascinuje; vzniká zde něco, co bych s dovolením za magii prožitku dobré poezie velmi považoval. Budiž to bodem obratu, od kterého se lze odpíchnout dál.
O autorovi| PETR VANĚK, Autor je redaktorem serveru iLiteratura.cz
